5. maturitní otázka


Počátky feudalismu (vznik, barbarské říše, první státní útvary)

(HTML náhled)

Období stěhování národů

Hunové – kočovné kmeny, původně obývali území kolem dnešního Mongolska při hranicích s Čínou, předpokládá se, že v době počátku byla jejich říše tvořena kmeny, které hovořili později jazyky z Altajské větve.
Počátky říše můžeme nalézt na konci 3. století př. n. l. Veliký rozmach nastal za vládce Mo-te, který roku 206 př. n. l. provedl reorganizaci armády podle vzoru Masagetů – těžká jízda, pancíře. Zahájil rozsáhlé výboje proti Číně, dobyl některá území v severní Číně a zároveň vedl válku proti Masagetům ( Masageti prohráli ve druhém století př.n.l. ). Ovšem někdy kolem roku 100 př.n.l. čínský vůdce Wu-ti získává převahu nad Huny a některé hunské kmeny ustupují směrem na západ. Na přelomu letopočtu se tyto kmeny objevují ve střední Asii.
Zde však vydrželi pouze do poloviny druhého století, jelikož zde začala obrovská sucha – přinutilo je to postupovat dál směrem na západ – stávají se sousedy Alanů, kolem roku 370 je porazili a vpadli do Evropy – začíná nová epocha, které se říká stěhování národů. Hunové byli zvláštní lidé – nechali si uměle protahovat lebky ( dodnes je to zvyk některých afrických kmenů, které jsou sto let za opicemi ), vůbec se nemyli, voda byla pro ně posvátná a kdo ji znečistil, toho čekala smrt ( to by se jistě osvědčilo v dnešních dobách ropových tankerů). Oblečení nosili do té doby, dokud z nich nespadlo. Vynalezli sedlo a třmen.

Barbarské státy
Ostrogóti ( 493 – 555 ) – původně sídlili u Černého moře a na Krymu, tato říše byla zničena Huny, ustupují do Panonie a na Balkán, král Theodorich porazil Odoakera a ovládnul Itálii, vznikla zde nová říše s centrem v Ravenně, došlo k romanizaci obyvatel, tato říše začala mít problémy s Byzancí, císař Justinián začal postupně tuto říši ničit ( asi od roku 535 ), po bitvě u Vesuvu 553 došlo k rozpadu říše, vyvrácena pak byla Langobardy.

Langobardská říše ( 568 – 774 ) – původně sídlili na dolním toku Labe, v 5. století se posunuli směrem na jih, krátký čas sídlili na našem území, poté ze strachu z Avarské říše se vydali směrem na jih a kolem roku 568 se dostávají na území dnešní Itálie, kde zničili říši Ostrogótů. V 8. století podmaněni Franky.

Vizigóti ( 507 – 711 ) – po nájezdu Hunů se přesídlili z dnešního Rumunska do Řecka a Itálie, roku 410 dobyli Řím, pokusili se o založení nové říše v jižní Francii v okolí města Toulose, ale pod tlakem Franků ( Chlodvík ) pronikli až na Pyrenejský poloostrov, kde vytvořili vlastní stát kolem Toleda, v 8. století zničen Araby.

Vandalská říše ( 429 – 534 ) – postupovali ze severu ( Jutsko ) do oblasti mezi Odrou a Vislou, poté na západ do Gálie a Hispánie ( sídlo v Andalusii – podle Vandalusie ), roku 429 založili v severní Africe nezávislé království, začali mít konflikty s Římem ( římská provincie ), dobyli Sicílii a Korsiku, za krále Geisericha dobyli roku 455 Řím, na počátku 6. století začali válčit s Byzancí, roku 534 byla říše zničena Belisarem ( vojevůdce Justiniána )

Burgundská říše ( 443 – 534 ) – z území dnešního Dánska se přesunuli k Visle, poté dále na západ, po nájezdu Hunů ustoupili na jih do jihovýchodní Francie, kde se dostali kolem roku 530 pod franskou nadvládu.

Anglosaská říše – v polovině 5. století přišli Anglové, Sasové a Jutové na britské ostrovy, během 6. století zde vzniklo 7 anglosaských království ( na území původních Keltů ) – WESSEX, SUSSEX, ESSEX,KENT,MERCIE, NORTHUMBRIE,EAST ANGLIA, rozdrobenost až do počátku 9. století, od 8. století začínají britské ostrovy ohrožovat Normané.

A Franská říše – o té více dále.


Periodizace feudalismu

V Čechách –raný v letech 921 ( od Sv. Václava ) – 1198 ( nástup Přemysla I. Otakara )
rozvinutý v letech 1198 – 1437 ( smrt Zikmunda )
pozdní v letech 1526 – 1871 ( Josef II. Vydává robotní patent ),
poté nastupuje kapitalismus.

V západní Evropě – raný v 6. – 11. století
rozvinutý 12. – 15. století
pozdní 16. století
poté nastupuje kapitalismus

Franská říše ( 482 – 843 )
západní větev Germánů, původně žili v oblastí Porýní, snažili se pronikat do Gálie na římské území, během 5. století podnikli několik vpádů do Gálie, ale někdy také vystupovali jako římští spojenci – Merovej, vládce Franků při bitvě na Katalaunských polích roku 451 bojoval na straně Říma.
Za zakladatele říše se považuje ( právem) Chlodvík ( 481 – 511 ) z rodu Merovejců, nebyl jediným králem Franků, každý kmen měl svého krále, ale Chlodvík je začal postupně vyvražďovat. Roku 486 porazil Syagria ( jeho království se nalézalo mezi řekami Sommou a Loirou ve střední Gálii ) a získal tak nové velké území.
Chlodvík se oženil s Clotildou – burgundská princezna ( křesťanka ), přistupuje také na křesťanství roku 496.
Katolická církev začíná Chlodvíka podporovat a získává proto další území. Zahájil výboje proti Vizigótům, Burgundům a Alanům. Vizigóty a Alany vyhnal do Pyrenejí. Vydal rovněž první zákoník – Sálský zákoník z počátku 6. století ( Lex Salica ). Po Chlodvíkově smrti došlo k rozpadu říše na 4 celky ( měl 4 syny ) – AUSTRASIE ( Remeš ),NEUSTRIE ( Paříž ),BURGUNDSKO ( Orleáns ),AQUITÁNIE.. Zvláštností bylo, že v těchto říších velmi často vládly ženy.
Chlothar II. ( král Neustrie ) porazil roku 613 s pomocí šlechty Brunchildu a obnovil jednotu franské říše.
Za pomoc od šlechty ji však byl nucen učinit velké ústupky Edictum Chlotharii 614 ( pro ty pomalejší Chlotharův edikt ) – přiznává šlechtě dědičná práva na jejich statky.
Dagobert – podle Fredegarovy kroniky podnikl vojenské tažení proti Sámově říši roku 631, ale neuspěl v bitvě u Wogastisburku 631( bitva trvala 3 dny ). Po něm vládnou tzv. líní králové – veškerou moc získávají majordomové-souběžně vládne několik Merovejců a majordomů a válčí mezi sebou o moc.
Pipin II. – roku 687 v čele šlechty Austrasie zvítězil nad Neustrií ( kde sídlili Merovejci ) a připojil majordomát Burgundský. Dále dosazují vládce Karlovci.
Karel Martel ( = kladivo ) – obnovuje franský vliv na východě, provedl reorganizaci armády – dříve byla jádrem pěchota, nyní to byli těžkooděnci. A roku 732 odrazil nájezd Arabů v bitvě u Poitiers a připojil jižní Francii.
Pipin III. Krátký – pomohl papežovi v bojích s Langobardy, souhlasil se sesazením posledního Merovejce a Pipin se stává 751 franským králem. Po něm však došlo k rozdělení říše mezi jeho dva syny Karlomana a Karla. Po smrti Karlomana se ujímá celé říše Karel I. Veliký ( 768 – 814 )- „doďál“ Langobardy, podniknul přes 50 vojenských tažení – připojil severní Itálii, do Saska, Bavorska, Araby zatlačil za Pyreneje, 803 zničil říši Avarů, bojoval také proti Slovanům – 805 neúspěšné tažení proti Čechách Canburg. Roku 800 byl korunován na císaře, v pohraničí vznikají marky – Dánská, Španělska. Na svůj královský důr si zval učence – Pavel Diakon, který sesmolil Langobardskou historii, Einhard – Vitae Caroli.
Po Karlovi vládne Ludvík I. Pobožný ( 813 – 840 ) – vydal roku 817 vládní a nástupnický řád – císařem měl být nejstarší syn vládnoucí v Itálii, další dva měli mít úděly ve Francii a Německu. Toto nařízení porušil roku 829 ve prospěch Karla Holého – to vedlo k odboji synů z prvního manželství Lothara I., Pipina Aquitanského a Ludvíka Němce a přispělo k rozkladu jednoty franské říše.

843 – Verdunská smlouva – rozdělení říše na 3 části

1) Západofranská ( Francie ) – Karel Holý
2) Východofranská ( Německo ) – Ludvík Němec
3) Střed, tzv. Lotharingie ( severní Itálie, Burgundsko,Lotrinsko ) – Lothar I.

Roku 870 došlo k rozpadu Středu a obě říše si ji rozdělili


Arabská říše
Arabský poloostrov – na severu většinou poušť, nedostatek zemědělské půdy - chov ovcí, koz , velbloudů – kočovníkům se říkalo beduíni ( = synové pouště ), podnikali cesty od oázy k oáze kvůli nedostatku vody.
Na poloostrově existovalo několik kmenů v čele s náčelníky – tzv. šajchy a radou starších – vzájemné boje mezi kmeny. Oproti tomu na jihu ( dnešní Jemen ) byly příznivé podmínky k zemědělství – prosperoval díky obchodu.
Významnou roli zde také hrála výhodná poloha – křižovatka obchodních cest, po roce 500 námořních ( Rudé a Středozemní moře ), suchozemských ( od pravěku ) – karavanní cesta ze Sýrie, Indie, Čína, Afrika.

Hlavním centrem poloostrova byla Mekka – v jižní, úrodnější části, na křižovatce obchodu, i náboženské centrum, sídlo rodové aristokracie ( tzv. Kurajšovci ) – obchodníci a strážci svatyně Kaaba s posvátným černým kamenem ( asi meteorit ) – každoroční poutě věřících k svatyni + trhy – velké zisky.
V polovině 6. století byla obchodní cesta ( tzv. hidžázská ) ohrožována Íránci a Etiopy – což mělo za příčinu, že došlo k poklesu obchodu, nastaly hospodářské potíže, hluboká krize – nutnost sjednotit arabské kmeny – prostřednictvím nového náboženství – ISLÁMU ( = odevzdanost bohu ).
Muhammad ( 570 – 632 ), česky Mohamed – tvůrce a hlasatel islámu, arabský kupec z rodu Kurajšovců, odmítl místní kulty včetně uctívání Kaaby.
Islám – monoteistické ( počtem vyznavačů třetí na světě ), vznikl sloučením arabských národních tradic ( staré kmenové arabské náboženství ), s prvky judaismu, křesťanství a starověkých východních náboženství.
Znaky islámu : víra v existenci jediného boha Alláha, který „řídí“ osudy lidí ( fatalismus – osud člověku dán při narození, nikdo mu neujde ), příkaz bezmezné úcty k Alláhovi a k rodičům, povinnost bezvýhradně plnit jeho příkazy – úplná oddanost ( fanatismus ), slib věčné posmrtné blaženosti tomu, kdo zemře pro víru, i věčného zatracení hříšníkům, rovnost všech lidí před Alláhem, nařízení pětkrát denně se modlit s obličejem obráceným k Mekce, zákaz zpodobňování boha ( Salman Rushdie ), požívání vepřového masa a pití lihovin, povoleno mnohoženství, nařízeny posty v měsíci ramadán a pouti do Mekky. Mohamed byl považován za Alláhova posla, jeho stoupenci se nazývali muslimové ( tj. odevzdání se do vůle boží, Alláhovi služebníci ). Posvátnou knihou islámu je Korán ( soubor Mohamedových výroků, učení a kázání – sepsána až po Mohamedově smrti kolem roku 650 ), obsahuje 114 súr ( částí ), vedle Koránu byla sepsána Sunna ( řeči a činy Mohamedovy a jeho nástupců, legendy a historické údaje o vývoji islámu ).

Proti Mohamedovi se vytvořila opozice – nedůvěra a nepřátelství bohaté aristokracie ( ohrožení její moci a příjmů z poutí do Kaaby ) – následoval Mohamedův útěk do Mediny roku 622 = HIDŽRA ( = vystěhování ), tento rok je pokládán za počátek mohamedánského letopočtu. V Medině vznikla první muslimská obec – Mohamed se stal jejím světským vládcem, vybudoval zde silnou armádu a dobyl 630 Mekku. Mekka se stala hlavním městem sjednoceného teokratického arabského státu ( chalifátu ). Mohamed zemřel roku 632.

Mohamedovi nástupci – chalífové – pokračovali v dokončení sjednocení a šíření islámu + výbojné války.

Abú Bakr ( 573 – 634 ) – první kalif od roku 632, jeden z prvních přívrženců Mohameda, podnikl s ním Hidžru do Mediny a provdal za něho dceru, dobyl území v Persii a v Byzanci.
Omar ( 634 – 644 zavražděn ) – horlivý přívrženec Mohameda, kolem roku 635 dobyl Egypt, Sýrii, Palestinu a Irák, provedl řadu administrativních reforem, které vedly k vytvoření silného islámského teokratického státu.
Osmán ( 644 – 656 ) – Mohamedův zeť, do roku 650 dobyt Írán, Arménie, Gruzie. Celkem slabý panovník, dosazený jako přijatelný pro všechny strany. Po jeho smrti vypukly rozboje.

Boje o moc, dynastické rozpory, vytvořily se dvě velké skupiny věřících ( existují dodnes ) – ŠÍITÉ – uznávají jako následníky Mohamedovy jen jeho přímé potomky ( podpora Mohamedova zetě Alího – šíita Alí ) a

SUNNITÉ – přívrženci sunny, stoupenci ortodoxní islámské nauky – při určování hlavy všech muslimů se opírají o souhlas celé islámské obce.

Vítězství dynastie UMAJJOVCU ( 661 – 749 ) – nastala druhá etapa výbojů – nejvýznamnější panovník

Mu´ávija I. ( 661 – 680 ), původně byl jedním z důvěrníků Mohameda. Od roku 639 byl guvernérem Sýrie, roku 660 odmítl volbu Alího ( začátek rozkolu mezi sunnity a šíity ) a po jeho smrti se roku 661 prohlásil kalifem. Centrem arabské říše učinil Sýrii s hlavním městem Damašek. Upevnil moc a pokračoval ve výbojích, zejména námořních, mimo jiné obléhal Cařihrad v letech 673 – 677. Arabové ovládli Kypr, severní Afriku, a vylodili se na Pyrenejském poloostrově, postupovali na jih Francie, byli zastaveni Karlem Martelem v bitvě u Poitiers 732,
Současně dobyli část západní Indie.

Abd ar- Rahmán I. ( 734 – 788 ) – jako jediný se zachránil při abbásovském převratu v Bagdádu, unikl do Španělska, kde roku 756 založil Kordobský kalifát.

Dynastie Abbásovců ( 749 – 1258 ) – název podle strýce Mohameda Abbáse,mezi nejvýznamnější panovníky patří al-Mansúr ( celým jménem Abú Džafar Abdalláh ibn Muhammad ), který vládl v letech 754 – 775, podporoval obchod a řemesla a umění, založil nové hlavní město Bagdád ( tj. město míru -762 ).

Hárún ar-Rašíd ( 786 – 809 ) – upevnil jednotu říše ( potlačil vzpoury v Egyptě a Jemenu ) a vedl úspěšné války s Byzancí. Podporoval obchod a architekturu, jeho postava v pohádkách 1000 a jedné noci je silně idealizována.
Došlo k rozdělení státu na správní celky – provincie v čele s emírem, chalifovým zástupcem se stal vezír.

Rozpad říše na jednotlivé chalifáty a emiráty od 10. století, v 11. století vpád seldžuckých Turků, přijetí islámu, pak podmanění Arabů.


Byzantská říše

395 – vznikla z východní části říše římské, od 12. st. se tato říše nazývá Byzantion podle bývalé řecké kolonie. V období raného středověku byla Byzanc hospodářsky a kulturně nejvyspělejší země Evropy. Tato říše se nalézala na dnešním Balkánu a na poloostrově Malá Asie.
Specifické znaky Byzance:

1) Byzantský císař ( basileus ) je považován za nástupce římských císařů, prolínání mnoha kultur ( antika, orient ), mnoho národnostní říše –Řekové, Makedonci, Syřané, Egypťané – a nazývali se Římany. Jednotícím prvkem zde bylo náboženství ( speciální pravoslavná podoba ), jediným jazykem zde byla uznávána řečtina, jako jedna z mála říší přečkala stěhování národů, protože zde práce otroků nikdy nepředčila práci svobodných řemeslníků, fungoval nadále obchod a císař tak mohl vydržovat silnou armádu. Říše se ubránila nájezdům Gótů, Hunů ( !! ). Říše si zachovala politickou samostatnost.
2) Zemědělství a vyspělá řemeslná výroba – směna města a venkova nepřerušena, kontrola výroby a obchodu státem, velký význam – správní a hospodářský mají města – Konstantinopolis, Antiochea, Níkáia, Trapezunt.
3) V průběhu 4 – 7 století došlo k pozvolnému vývoji antické římské společnosti ke středověké a k vyvrcholení kulturního vývoje.


JUSTINIÁN (527 - 565) = "císař, který nikdy nespí"
-pracovitý, vzdělaný,schopný politik,voják, manželka Theodora pomáhá vládnout,říše je na vrcholu svého rozkvětu. Za jeho vlády byl vybudován chrám Sv. Sofie v Istanbulu.
Cílem Justiniána bylo obnovit starou římskou říši v době své největší rozlohy, proto začíná s rozsáhlými výboji do středomoří, dobyl část severní Afriky s Egyptem, Balkán, část Apeninského poloostrova, jižní část Pyrenejí ( Hispánie ). Zničil říše Vandalů a Ostrogótů.


Reformy Justiniána :
a) centralistický stát s ústřední neomezenou mocí panovníka, teokratický charakter vlády ( císař je považován za nástupce Krista na zemi )
b) daňová reforma - zvýšení dosavadní daně a zavedl ještě nové – potřeba peněz na velké výboje – nespokojenost lidu = lidové povstání Niká ( Zvítězíš ) roku 532 - potlačeno
c) právní reforma - Corpus iuris civilis ( soubor občanského práva ), rovněž zvaný Codex Justiniani ( vliv římských zákonů, revize předpisů ) - psaný zákoník, shrnul veškeré právní předpisy ( bezpráví otroků a chudých rolníků )
d) odstranění zbytků pohanství – roku 529 byly uzavřeny všechny pohanské školy, úsilí o jednotu křesťanské církve – svolán koncil ( tzv. druhý císařský, první byl roku 325 za Konstantina ) – rozdílnost věroučných proudů neodstraněna, ale spojena moc církve a státu – césaropapismus ( neomezená moc císaře – hlava státu i církve ), například jmenuje i odvolává biskupy ( i patriarchu ), svolává koncily, předsedá jim.

V době od konce 7. století dochází ke krizi Byzance, ztráta dobytých území v Itálii ( kromě oblasti kolem města Ravenny a Kalábrie ), které zabírají roku 568 Langobardi , na Balkáně vznikl nový stát Slovanů – Bulharsko roku 681 pod vedením chána Asparucha.
Všechny výboje vyvolali krizi v Byzanci a došlo k občanské válce, dynastie byla svržena, nesmírné oslabení Byzance, Persie toho využila a dobyla Egypt a Sýrii. Roku 610 se dostává k moci Hérakleitos, který svrhl tyrana Fóku, Byzanc v té době přišla o všechna území. Hérakleitos sám přešel do ofenzívy a v bojích proti Peršanům,Avarům a Slovanům obnovil moc říše a dobyl vše zpět. V polovině 7. století se však objevil nový protivník – Arabové a Hérakleitos zase vše ztratil. Herakleitovci vládli do roku 711. Poté se dostává k moci Syrská dynastie ( isaurijská ) 717 – 802, zakladatelem této dynastie byl Lev III. Syrský – v letech 717 – 718 byl Konstantinopol obležen Araby, útok odražen díky pomoci Bulharů, jenž za tuto pomoc získali obchodní práva. Lev III. Zahájil IKONOKLASMUS – neboli obrazoborectví – hnutí spočívá v ničení svatých obrazů ( do té doby uctívány ). Mělo to ekonomický charakter, Lev potřeboval finanční prostředky a obrazy byly bohatě zdobeny. Z klášterů zřídil kasárny,zkonfiskoval částečně majetek církve a podařilo se mu odrazit útoky Arabů. Ikonoklasmus mělo však velký dopad – papež totiž obrazoborectví odmítl a začíná roztržka mezi papežem a Byzancí. Papež hledá spojence ( Řím také ohrožovali Langobardi, jenž dobyli roku 751 Ravennu ), začal se orientovat na franskou říši, Pipin III. Krátký mu pomohl a získal za to titul krále.
Od poloviny 9. století vládne Frýžská dynastie ( Frýgie – historické území na Z Malé Asie ) – Michal III. Opilec ( 842 – 867 zavražděn ), za jeho vlády přichází na Velkou Moravu Konstantin a Metoděj. Poté vládla Makedonská dynastie ( 867 – 1056 ) založená Basileem I. Makedonským, vymřela císařovnou Theodórou. Basilues I. Vládl v letech 867 – 886, porazil Araby, obnovil byzantský vliv mezi Charváty a Srby, za jeho vlády byla provedena reforma byzantského zákonodárství a vydán Procheiros nomos ( právní příručka ). Dalším významným císařem byl Basileos II. Bulharobijce, který vládl v letech 976 – 1025, za jeho vlády dosáhla Byzantská říše největšího rozmachu, vedl 30 let války proti Bulharům, které zničil roku 1018 a ovládl Srbsko. Úspěšně pokřtil Kyjevskou Rus roku 988. Poté vládli Komnenovci ( 1057 – 59 a 1081 – 1185 v Konstantinopoli a 1204 – 1461 v Trapezuntu ), došlo k bitvě u Mantzikertu, kde Byzanc prohrála se Seldžuky. Manuel I. Komnenos ( 1143 – 1180 ),za jeho vlády znovu získána Dalmácie a Srbsko uznalo byzantskou svrchovanost, pokusil se neúspěšně o obnovu římského impéria, 1176 byl poražen Turky u Myriokefalon v Malé Asii. Další dynastií byli Angelovci ( 1185 – 1204 ) – neúspěšná dynastie, ztrácí koncem 12. století Bulharsko a Srbsko, na počátku 13. století se mezi nimi objevili spory o trůn a toho využili Křižáci, kteří 1204 dobyli Konstantinopol. Na území Konstantinopole vzniká Latinské císařství ( vytvořili ho Křižáci ). Vedle něho vzniká Nikájské císařství , jeho vládci se považovali za Byzantské císaře. Michal VIII. Paleiologos zničil 1261 latinské císařství a obnovil Byzanc včetně centra Konstantinopole. Poslední dynastie, ale nedosáhla rozmachu jako předtím. Vládce Osman se od roku 1300 začíná rozšiřovat na její úkor, nakonec ji zůstává jenom Konstantinopol, a ten je dobyt roku 1453 Mehmedem II. Dobyvatelem, padl i poslední císař Konstantin XI. – Istanbul.