6. maturitní otázka


Raný feudalismus v západní a střední Evropě, kultura

(HTML náhled)

Raný feudalismus

Raný feudalismus byl v západní Evropě v 5. – 11. století a v Čechách v letech 921 – 198 ( Sv. Václav – až poslední Přemyslovci ) – tj. dle časového rozdělení.

Co se týče kultury, tak viz tato otázka na konci. A co se týče znaků ( správní, majetkové) tak viz otázka číslo 7 v kapitole počátky Českého státu.

Církev – křesťanství existovalo již v Římě – Milánský edikt roku 313, roku 380 bylo Theodosiem uznáno jako jediné oficiální náboženství. Posvátnou knihou je Bible ( = písmo svaté ), symbolem křesťanství je kříž, od počátku středověku je křesťanství jediná uznávaná ideologie. Církev hlásala Desatero božích přikázání – 10 zásad správného křesťanského člověka, biskupové ( zástupci Kristových apoštolů ) učili o rovnosti lidí – která nastane po smrti, jinak učili o trojím lidu ( dáno od boha, nelze ho změnit ) – Šlechta, duchovenstvo a poddaní, poddaní pracují pro pány a musí je poslouchat ( církev hlásala o božském původu panovníka, který ji za to obdarovával pozemky - strašný podvod ).
Boj o investituru – viz tato otázka dějiny Německa.


ANGLIE

původně keltské obyvatelstvo, od 1. století našeho letopočtu to byla římská provincie Britannia, na počátku 5. století sem přišli v době stěhování národů germánské kmeny – Anglové, Sasové a Jutové pod vedením krále Cerdica – vylodil se roku 495 v Anglii, porazil keltské Brity a 519 přijal královskou korunu, zemřel roku 534.
Keltové byli zabiti nebo zotročeni, některým se podařilo uprchnout do Skotska a Irska, v průběhu 6. století zde vzniklo 7 anglosaských království – Sasové vytvořili Wessex, Essex, Sussex, Jutové – Kent, a Anglové – East Anglia, Mercie a Northumbrie – heptarchie, většina obyvatel svobodných, hlavní součást vojska.
Od konce 8. století začínají ohrožovat Britské ostrovy Normané, proto došlo na konci 9. století k sjednocení před nájezdy dánských Normanů ( osídlili severovýchod ), jejich expanze byla zastavena Alfrédem I. Velikým Cerdicem z Wessexu ( 871 – 899) a položil tak základ anglického státu, královské sídlo bylo ve Winchesteru.
Stát byl rozdělen na hrabství, byl vybudován obranný systém, vytvořena silná flotila, stavba hradů. Došlo rovněž k rozvoji vzdělanosti – vznik literatury v anglosaštině ( hrdinský epos Beowulf ).
Na počátku 11. století začali Dánové ohrožovat Anglii, jmenovitě Knut Veliký ( 1016 – 1035 ) – dánský král, který vládl Anglii, Dánsku a Norsku. Poté došlo k návratu anglosaské dynastie, ale docházelo k vnitřním sporům, v polovině 11. století dochází k invazi francouzských Normanů – 1066 v bitvě u Hastingsu poražen poslední anglosaský vládce Harald, normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel se stal anglickým králem, zkonfiskoval majetek anglické šlechty, zabral půdu, která byla přidělena normanským velmožům, království bylo rozděleno na hrabství, dohled úředníků ( šerifů ).


Francie

- západní část bývalé franské říše, dynastie Karlovců do roku 987, prvním panovníkem byl...

Karel II. Holý ( 840 – 877 ) z dynastie Karlovců, syn Ludvíka I. Pobožného a Judity Welfské, původně byl vyloučen z dědictví, roku 829 obdržel Austrasii a část Burgundska, roku 839 si rozdělil s Lotharem I. franskou říši a získal Neustrii a Burgundsko, roku 841 porazil ve spojení s Ludvíkem Němcem císaře Lothara I. a roku 843 verdunskou smlouvou zajistil integritu západofranské říše, roku 875 dobyl Itálii, roku 876 byl uznán panovníkem i ve východofranské říši.
Karel III. Simplex ( = prosťáček ) ( 898 – 929 ) prosazoval neúspěšně svou moc proti velkým feudálům, v boji o korunu zvítězil Kapetovec Odo Pařížský, jenž ale učinil Karla svým následovníkem, od roku 922 bojoval s Kapetovci ( protikrál Robert ), od roku 923 byl v zajetí. Během jeho vlády začali Francii ohrožovat Normané, získali severní pobřeží Francie jako léno ( dodnes Normandie ).
Vnuk Roberta Hugo Kapet ( tj. pláštík,987-996 ) se stal roku 987 francouzským králem, ovládal území mezi řekami Seinou a Loirou – jádro jednotné Francie, nepevná opora proti šlechtě v církvi ( i ona závislá na šlechtě ).

Rozdrobenost Francie trvala až do poloviny 12. století.


Svatá říše římská národa německého

Je to východní část bývalé franské říše, později Německo. Za zakladatele této říše je považován...

Jindřich I. Ptáčník ( saský vévoda ) – sjednocovacím prvkem zde bylo křesťanství, císař má v této říši moc světskou a papež duchovní. Říše kromě Německa ještě zasahovala do dnešní Francie ( Východní část ), Severní a střední Itálie, Rakousy a dočasně České knížectví ( to když Jindřich spolu s Arnulfem Bavorským podnikli do Čech vojenskou výpravu roku 929 a vynutili si na Václavovi poplatky – 120 volů a 500 hřiven stříbra. Čechy přestaly být součástí od Boleslava I ). Jindřich také bojoval proti Polabským Slovanům.

Nástupce – syn Otto I. ( 936 – 973 ) – německý král, od roku 962 římským císařem. Říše římská – nadnárodní seskupení zemí uznávajících svrchovanost římského císaře, tato hodnost dala německému panovníkovi širší autoritu v rámci západního křesťanství ( ochrana papeže a církve, nadřazenost ostatním ). Upevnil svou královskou moc, získal si vliv na volbu papeže ( Privilegia Othonis ). Ota porazil povstání Polabských Slovanů, podniknul tažení do Itálie ( dal si za cíl obnovit římskou říši – renovatio imperii ), 14 let válčil s Boleslavem I, který mu odmítl platit poplatky jako Sv. Václav, nakonec spolu roku 955 v bitvě na řece Lechu ( nedaleko Augsburku ) porazili Maďary a zakončili jejich nájezdy do západní Evropy. Ota I. byl zakladatelem Otonské dynastie, došlo k rozkvětu kultury – ottonská renesance.

Otto II. ( 973 – 983 ) – uzavřel mír s Byzancií ( vzal si byzantskou princeznu ), pokračoval v expanzivní politice svého otce, válčil s Dány, s českým knížetem Boleslavem II. A s polským knížetem Měškem I., kteří podporovali odbojná německá knížata. Upevnil svou svrchovanost nad Lotrinskem porážkou francouzského krále 978, nakonec bojoval s Byzancí a Araby o jižní Itálii. Po jeho porážce roku 982 došlo k povstání Luticů a Obodritů ( Polabští Slované ).
Roku 983 Ota II. Umírá a místo něj nastupuje Ota III. ( 983 – 1002 ), od roku 996 císař, došlo k bitvě s Polabskými Slovany, která skončila nerozhodně, Slované vytlačili Němce za Labe, sebrali jim všechny výboje kromě Srbského území, severní větve jsou nezávislé, Lutici si podmanili Havolany.
Po vymření Otonské dynastie nastupuje dynastie Sálská ( franská ) – vrchol moci za Jindřicha III. (1039-1056), od roku 1046 císař,prosazoval světskou nadvládu nad církví, prosadil závazek, že bez císařova souhlasu nedojde k volbě papeže, získal jižní Itálii a lenní svrchovanost nad Polskem.

Jindřich IV. ( 1056 – 1106), od roku 1084 císař, došlo k boji o investituru = spor o prvenství mezi světskou a církevní mocí. (Investio = oblékat slavnostní roucho, přeneseně udělovat biskupský prsten a berlu ).
Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. bez souhlasu císaře. Papež sepsal DICTATUS PAPAE - nároky na světskou moc a napsal dopis Jindřichovi IV. Roku 1075, ve kterém požadoval, aby dostal právo dosazovat panovníky na trůn a římský král měl být zbaven práva jmenovat biskupy. Jindřichovi se to samozřejmě nelíbilo,svolal synodu ( shromáždění římského kléru ) a Řehoře nechal prohlásit za svrženého. Za to byl Řehořem dán do klatby a exkomunikován ( vyloučen z církve, tj. z řádu věřících ). To znamenalo, že říšská knížata byla zproštěna přísahy věrnosti císaři – vzpoura knížat proti Jindřichovi. Jindřich prosil papeže o odpuštění – musel vykonat pokořující pouť k papeži roku 1077 do severoitalského hradu Canossa ( 3 dny v lednu bos a v oděvu kajícníka – prostě pytel klečel před branou a prosil o odpuštění ).
Jindřich byl zproštěn klatby, ale brzo začali nové boje.Po dočasném vítězství nad papežem udělil roku 1085 Vratislavovi královský titul. Nakonec byl poražen vlastním synem.

Jindřich V. ( 1098 – 1125 ), od 1111 císař, od roku 1104 stál v čele knížecí a propapežské opozice proti otci, jehož roku 1105 dal zrádně zajat v Regensburgu ( Řezno), pokračoval však v bojích s papežem, smír nastal roku 1122 konkordátem Wormským – volba biskupů církví ( sborem kardinálů ) + králova přítomnost ( potvrzoval jen držbu majetku ), od krále – žezlo = světská moc, od papeže prsten a berlu = duchovní moc. Ač to byl kompromis, v podstatě posílila církev. Za své dědice pokládal Štaufy.

Štaufové ( Hohenštaufové ) – byl německý císařský rod vládnoucí v římské německé říši v letech 1138 – 1254, mocensky se opírali hlavně o švábské vévodství a nižší feudály v Německu a v Itálii. V čele opozice proti Štaufům stáli Welfové. Členy dynastie Štaufů byli Konrád III., Fridrich I. Barbarossa, Jindřich VI.,Filip Švábský

Fridrich II. A Konradin ( dýn ).

Konrád III. ( 1138 – 1152 ) – v bojích s Welfy se opíral o papeže, zúčastnil se 2. křížové výpravy.

Fridrich I. Barbarossa ( 1152 – 1190 )- „Rudovous“ na německém trůnu, roku 1155 byl papežem korunován na císaře, byl posledním panovníkem, který se pokoušel o obnovu římské říše, podnikl 6 nepříliš úspěšných válečných výprav do Itálie ( chtěl si podrobit bohatá severoitalská města a napařit jim daně ), ale roku 1158 dobyl Milán ( pomoc českého knížete Vladislava II – zisk královského titulu ). Ovšem italská města se vzpamatovala, vytvořila Lombardský svaz ( ligu ) a porazila společně Německo ( rozhodující bitva se odehrála u Legnana roku 1176 ). Proti Fridrichovi se vytvořila opozice v čele s Jindřichem Lvem ( za uznání vlády Fridricha získal nezávislé postavení, expanze na sever, kde založil německá města Lübeck,Brunšvik a jiná, odmítl poskytnout císaři pomoc v Itálii, v odboji byl poražen a uchýlil se do Anglie ). Nakonec zahynul cestou na třetí křížovou výpravu do Palestiny.

Jindřich VI od roku 1169 král, od roku 1191 císař, od roku 1194 král Sicilský, usiloval o dědičné císařství, navázal úzké styky s celým Středomořím.

Filip Švábský ( 1198 – 1208 zavražděn ) – mladší syn Fridricha Barbarossy, vrcholí boje mezi Štaufy a Welfy, jeho sokem byl Ota Brunšvický, ale Filip získal převahu.

Fridrich II. ( 1212 – 1250), od roku 1208 král sicilský, od roku 1220 císař, došlo k hospodářskému rozkvětu, potvrdil práva Českého království ( Zlatá bula sicilská ), neúspěšný pokus odmítnout papežskou nadřazenost – dán do klatby, proti němu se vytvořila opozice – protikrálové Jindřich Raspe a Vilém Holandský. Konečná porážka Weflů v bitvě u Bouvines roku 1214. Roku 1254 vymírají Štaufové.


Uherský stát

Maďaří patří k ugrofinským jazykovým kmenům, původně žili v oblasti kolem dnešního Uralu, byli to primitivní kmeny. Byli pod vlivem turecké jazykové skupiny ( válčili s nimi ), postupně byli zatlačováni směrem na západ, ovlivnili je i kulturně, převzali od nich kočovný způsob života. V době Starého Bulharska byli pod jejich nadvládou, v průběhu 8. století sídlili v oblasti kolem Donu a byli součástí Chazarské říše – od nich převzali systém vládců – Gyula ( Ďula ). V 9. století žijí v oblasti Poddněpří – tlak Pečeněhů, pod vedením Arpáda přicházejí na území dnešního Maďarska – asi tak kolem roku 900. Dovolili jim to panovníci z Velké Moravy – původně jako posilu proti Frankům – Maďaři ale obratně využili situace, rozpory ve Velké Moravě jim usnadnili ji porazit již roku 902. Ovšem podle odhadů Velkomoravané jim porážku oplatili roku 906, ale Maďaři zničili Velkou Moravu roku 906 ( nebo 907 ). Frankové pozvali na jednání maďarského velmože, zabili ho – což posiluje pozici Arpáda. Začínají boje proti Bavorům, které porazili v bitvě u Brezalauspurku roku 907.
Maďaři tak začali ovládat jádro dnešního Rakouska.Téhož roku umírá Arpád a nahrazuje ho Zoltán, který podnikal ničivé nájezdy do západní Evropy – existují dohady, že mohli vystupovat jako spojenci Polabských Slovanů.( měli stejného nepřítele – vznikající Německo ). Jejich nájezdy do Saska zastavil až Jindřich I. Ptáčník.
Ovšem nájezdy na západ pokračují dál. Až roku 955 v bitvě na řece Lechu utrpěli katastrofální porážku od Oty I. a Boleslava I. Po této prohře přecházejí od kočovného života k usedlému způsobu života ( většinu se naučili od Slovanů ) a ztratili území v Rakousku.

Gejza ( 972 – 997 ) – z dynastie Arpádovců, založil centrum říše Ostergom ( Ostřihom ), přijal křesťanství, které bylo šířeno bavorskými a italskými misionáři, podíl českých benediktinů a pražského biskupa Vojtěcha, upevňuje svoji moc na úkor ostatních vládců ( každý kmen měl ještě svého vládce ).

Štěpán I. ( 997 – 1038 ) – za jeho vlády došlo k sjednocení uherských kmenů, využívá příznivé mezinárodní situace, kdy se mu podařilo získat podporu císaře i papeže – roku 1000 získal královskou korunu ( od Oty III. ), bylo založeno arcibiskupství v Ostřihomi, prvním knězem byl Čech. Uhry byly rozděleny do správních celků Žup ( komitáty ), v čele každé stojí Župan ( původně slovanský pojem ) – odpovědni králi. Štěpán rozšiřuje území Uher – severním směrem proniká na Slovensko, musel o něj válčit s Boleslavem Chrabrým. Po Štěpánovi nezůstal žádný jeho nástupce, v polovině 11. století nastává krize. – trvala skoro 40 let. Začínají boje o trůn, panovníci se rychle střídají – toho využívá Německo a Uhry se staly dočasně lénem ( přechodná záležitost ). Z východu začínají útočit Kumáni a Pečeněhové, k upevnění došlo až za Ladislava – Uhry byly opět sjednoceny, byl překonán i vnitřní neklid, připojuje Sedmihradsko a ovládnul Slovensko. Od vyspělého slovanského obyvatelstva se naučili obdělávat půdu, pěstování zemědělských plodin, chovu dobytka, přejímali i dovednosti řemeslníků. Koloman ( 1095 – 1116 ) byl roku 1102 zvolen chorvatskou šlechtou za krále a tak připojil Chorvatsko a Dalmácii.


Vývoj Slovenska v raném feudalismu

První zmínka pochází z dob Velké Moravy, kdy Mojmír I. vyhnal Pribinu z Nitranského knížectví roku 833 a spojil tak obě knížectví a vznikla Velká Morava. Až do zániku Velké Moravy bylo Slovensko její součástí.
Po zániku Velké Moravy roku 906 se začali o něj zajímat Maďaři, konkrétně již Gejza a po něm Štěpán, který musel o Slovensko bojovat s Boleslavem Chrabrým. Na Slovensku bylo zřízeno vévodství se sídlem v Nitře, bylo spravováno uherskými vévody, např. Bélou ( ochrana proti výbojům polských a českých knížat ), postupně se stalo součástí Uher – za vlády Ladislava I ( 1077 – 1095 ). Až do roku 1526 bylo Slovensko součástí Uher,potom součást Rakouské monarchie.


Kultura raného feudalismu
Křesťanské školy – ve městech i při klášterech, učitelé z řádu benediktinů, např. v Itálii ( Monte Cassino –na tu se mě ptali při písemných testech na UHK ), v Británii ( Jarrow) a Belgii ( Lutych ).

Základ vzdělání – sedmero tzv. svobodných umění a to tzv. trivium ( gramatika, rétorika, logika ) a kvadrivium ( aritmetika, gramatika,astronomie a hudba ) = základ a předpoklad studia teologie ( vrchol vzdělanosti ). Gramatika = znalost pravidel a struktury latiny.

Význam knihoven = zachování a šíření vzdělanosti, nalézaly se zde opisy antických děl, zpěvníky, díla historická, díla středověké literatury. Knihy měly obrovskou cenu. ( 1 kniha = jedna usedlost ).

Literatura – latinsky psané legendy, životopisy, eposy a kroniky – o Karlu Velikém, o Konstantinu a Metodějovi, Fuldské anály ( město v Německu ), Fredegarova kronika, Kosmova kronika, Řehořova kronika Franků, germánský epos Beowulf, Píseň o Hildebrantovi a Edda ( islandská literatura).


Etapy vývoje středověkého umění

1) konec 8. století – karolinská renesance
2) 10. století – ottonská renesance ( = předrománský sloh )
3) v 11. – 13. století – vrcholná a pozdní fáze románského slohu.


Znaky románského slohu – stavební materiál – původně dřevo, poté převážně kámen ( velké kusy spojované maltou ),stabilní masivní kamenné stavby ( sloužili i jako ochrana v nebezpečí ), silné až několikametrové zdi, většinou zvenku neomítnuté, malá členitost, nad vchodem byl bohatě zdobený půlkruhový oblouk- portál, Velmi malá okna, často bývala sdružená ( 2 nebo3 vedle sebe ) oddělená sloupky s půlkruhovým obloukem, kopule. Vnitřek staveb byl většinou omítnutý, nástěnné malby a sochy, převážně církevní stavby :

ROTUNDA – válcová stavba s kruhovým půdorysem, kopulí a půlkruhovým přístavkem pro oltář = apsida.

BAZILIKA – kostel obdélníkového půdorysu s oltářem na jedné straně, vchodem na druhé straně a dvojí věží nad ním. Vnitřek baziliky bývá zpravidla trojlodní se sloupořadím, později půdorys kříže.

Kláštery – soubor budov s bazilikou s apsidami.

Hrady – světské stavby s masivními věžemi a opevněním – sídlo knížete ( nejvyšší šlechta – tj. páni )

Tvrze – opevněná sídla menšího rozsahu, hradba, obytná věž ( sídlo nižší šlechty – rytíři a vladykové )

Rotunda Sv. Víta na Pražském hradě, sv. Kříže v Konviktské ulici v Praze, Sv. Klimenta na Levém Hradci, Sv. Petra na Budči, Sv. Jiří na Řípu, Sv. Martina na Vyšehradě, Sv. Kateřiny ve Znojmě.
Bazilika Sv. Jiří na Pražském hradě, hrad Přimda.

Malířství – fresky – chrámové nástěnné malby s náboženskými výjevy z Bible nebo historické scény – strnulé
Schematizované postavy ( např. obraz Madony s velkou stylizovanou svatozáří ), knižní malba – barevné iluminace, miniatury v rukopisech, iniciály.

Sochařství – hlavice sloupů zdobené listovím, oltáře zdobeny reliéfy, plastiky a ornamenty.

Hudba – chorál – jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů.