8. maturitní otázka


Rozkvět feudalismu v Evropě od 11. do 15. st.

(HTML náhled)

Rozvoj ekonomiky je úzce spjatý s rozvojem obchodu a řemesel, tudíž i s rozvojem měst.

Ta se začala dělit na královská, kde obyvatelé byli svobodní a na města poddanská, kde obyvatelé byli poddaní své vrchnosti. Města se ve velké většině začala specializovat na určité odvětví průmyslu a tak vznikala města horní, tržní, námořní, reprezentativní. A aby město bylo městem, muselo mít městské práva, která udělovala vrchnost. Mezi nejznámější městská práva patřila např. právo tržní, mílové ( monopol výroby v okruhu jedné míle = 9 km ), skladné , celní, várečné, hrdelní, a hradební.
Rovněž došlo ke zvýšení produkce v zemědělské sféře díky zavedení 3polního systému. Pole se totiž rozdělilo na 3 části – na tu, která se zasela na jaře, na druhou, zasévanou na podzim a pouze jedna třetina ležela ladem ( pasta pro dobytek, které se říká úhor ). A začalo se při uzavírání smluv mezi pozemkovými magnáty a zemědělci používat emfyteutické právo.


SOCIÁLNÍ STRUKTURA MĚST

Plnoprávní – nejbohatší, vlastníci nějakého majetku – dům, řemeslné dílny, nejvlivnější osoby ve městě – dostalo se jim označení městský patriciát. Nejmajetnější obyvatelé města byli voleni do městské rady a řídili město. K majetným patřili i někteří řemeslníci jako např. řezníci, soukeníci, krejčí a ševci. Částečně plnoprávní a neplnoprávní – střední vrstva a chudina – bez nějakého většího majetku a bez podílu na správě města. Sem patřili tovaryši, což byli vyučení řemeslníci, kteří pracovali v dílnách u mistra za nízkou mzdu. Pokud se chtěli osamostatnit, museli vyjít povinně do „světa“ na zkušenou, poté udělat zkoušky a zhotovit mistrovský kus ve svém oboru. Vedle tovaryšů sem rovněž patřili učedníci, kteří se teprve řemeslu učili a vykonávali příležitostné práce u něj doma. Pracovali pouze za šat a stravu. Asi nejhůře na tom byli nádeníci, kteří se zabývali příležitostnými pracemi za velmi nízkou mzdu. A Židé, kteří byli vyhoštěni na okraj města a uzavřeni v ghettech.
Stav sám pro sebe představovala šlechta společně s duchovenstvem, univerzitní učitelé a studenti, kteří sice žili ve městě , ale podléhali jiným právním normám.


ANGLIE

Od roku 1066 zde vládl Vilém Dobyvatel z francouzské Normandie. Byl sice anglickým králem, ale současně také leník francouzského krále. Snažil se vytvořit centralizovaný stát – zmocnil se proto veškeré půdy ( část daroval svým vojákům jako léno ). Nechal sepsat soupis majetku každého občana a jeho příjmů – Kniha Posledního soudu ( domesday book ), která se stala východiskem pro stanovení daně.
Dalším významným panovníkem byl Jindřich II. Plantagenet ( 1154 – 1189 ), který upevnil královskou moc v Anglii, omezil moc šlechty a církve – položil tak základ k centralizované monarchii. Zdokonalil správu země, ve které zavedl novou funkci šerifa ( tj. putující soudci ). Provedl i vojenskou reformu. Jindřich II. vlastnil kromě Anglie Normandii ( dědictví ) a získal Aquitánii sňatkem ( 1 ze 4 historických zemí Franské říše ) – tzn. vládl nad celou západní polovinou Západní Evropy. To znamenalo nebezpečí pro Francii, která tak ztratila přístup k moři. Po Jindřichovi II. nastoupil na anglický trůn Richard Lví Srdce ( 1189 – 1199 )
Za jeho vlády došlo k oslabení královské moci, jelikož on sám se velmi často nacházel mimo Anglii a šlechta tak měla volné pole působnosti. Richard se zúčastnil 3. křížové výpravy, pak se stal zajatcem v Německu. Za jeho vlády žil údajně v Sherwoodu legendární zbojník Robin Hood. Za dobu jeho nepřítomnosti ( samozřejmě Richarda )vládl jeho bratr Jan II. Bezzemek ( král po Richardově smrti v letech 1199 – 1216 ). Jan byl velice slabý panovník, který ztratil všechny anglické državy ve Francii v letech 1202 – 1214 v bojích s králem Francie Filipem II. Augustem ( 1180 – 1223 ). Jan II. se rovněž ( jako náš panovník ) zapojil do sporu mezi Štaufy a Welfy o říšský trůn Oty IV. On se však připojil na stranu Welfů,kteří prohráli v bitvě u Bouvines. Tato bitva přeměnila poměr sil v západní Evropě. Došlo k izolaci Anglie, kde stále větší vliv získávala šlechta, církev i města. Zástupci stavů si na králi vynutili Velkou listinu svobod ( Magna charta libertatum ) = 1215. To je dokument o 63 článcích s řadou výsad – slib svolávání zástupců šlechty a měst, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, došlo k povolení vstupu cizího kapitálu a obchodníků do země – to vše spělo ke vzniku stavovské monarchie. Králem byla potvrzena existence Velké královské rady – královských vazalů, která se stala základem pro pozdější parlament ( ten fungoval od roku 1265, ve 14. století byl rozdělen na dvě komory – horní sněmovnu lordů ( baroni a duchovenstvo ) a dolní sněmovnu ( zástupci města rytíři )). Po Janu Bezzemkovi vládl 9letý Jindřich III. ( 1216 – 1272 ) a jeho nástupce Eduard I. znovu obnovil král. moc.


Francie

Roku 987 sice došlo k sjednocení jádra Francie, ale Francie v celém svém rozsahu ( v dnešní podobě ) čekala na sjednocení dlouhá tři staletí. Ve Francii došlo v 2. polovině 11. století k rozvoji zemědělství a následně na to k rozvoji měst a obchodu. Na jihu rozkvétal tranzitní obchod ve Středomoří ( přístavy Bordeaux, Marseille a Toulose ), na severu došlo k rozvoji řemesel ( města Arras a Remeš ). V polovině 13. století došlo k upevnění královské moci za Ludvíka IX. zv. Svatý ( 1226 – 1270 ), k růstu centralizace země docházelo za Filipa IV. Sličného ( 1285 – 1314 ). Ten se dostal do sporu s církví – konkrétně do křížku s papežem Bonifácem VIII. Kvůli zdanění duchovenstva. Filip byl dán ( jak je již mezi papeži zvykem ) do klatby, ale Filip se na rozdíl od Jindřicha IV. nezalekl, a dal papeže v klidu zajmout. Roku 1305 prosadil za papeže francouzského Klimenta V. ( od roku 1309 – 1378 tzv. avignonské zajetí papeže ). Papež byl nucen přesídlit z Říma do Avignonu. Filip zkonfiskoval majetek řádu templářů roku 1312, potlačoval Židy ( okrádal je ). Rovněž začal svolávat generální stavy= shromáždění zástupců šlechty, duchovenstva a měst – kvůli jejich podpoře a pomoci. Na konci své vlády se Filip pokusil obsadit bohatá flanderská města, ale neuspěl.
Ovšem po vymření dynastie Kapetovců roku 1328 došlo k obnovení sporů vazalství – nároky anglického krále Eduarda III. na francouzský trůn, kde na trůn byl dosazen Filip VI. Z vedlejší větve Kapetovců ( Valois ). Skutečnou příčinou sporu byla flanderská města, které chtěl Eduard obsadit a napařit jim velké daně ( vyrábělo se zde sukno ) - 100tá válka.
etapa války ( 1337 – 1360 ) byla ve znamení převahy Anglie. Angličtí zbojníci se roku 1337 vylodili v Normandii a začali plenit severofrancouzská města. Roku 1346 zvítězil Eduard III. v bitvě u Crécy ( Kresčaku ), ve které zahynul i Jan Lucemburský. Anglická vojska sice byla méně početnější, a neměli tak silné brnění jako Francouzové, ale měli kvalitní a autoritativní velení. Za to ve francouzské armádě si každý dělal co chtěl. Anglické vojsko postupovalo do země, kterou pustošilo. Další porážku Francie utrpěla u Poitiers roku 1356. Roku 1360 byl uzavřen mír u Brétigny, který potvrzoval některé územní zisky Anglie.
etapa války ( 1360 – 1374 ) – změnila poměr sil, navrch začala mít Francie. Karel V. provedl reorganizaci armády ( peníze získal z větších daní ), změnil taktiku ( místo větších bitev drobné výpady z opevněných hradů a měst ) a Francie tímto způsobem dobyla nazpět ztracená území.
etapa války – došlo k oslabení Francie v důsledku vnitřních bojů o trůn za nezletilého a duševně nemocného Karla VI. Válka byla obnovena na popud anglické strany, anglický král Jindřich V. ( 1413 – 1422 ) z rodu Lancastrů vyhrál bitvu u Azincourtu roku 1415 a ovládnul severní Francii, přičemž dobyl i Paříž. Ve Francii vzniknul velký lidový odpor proti Angličanům – silné vlastenecké hnutí, v čele vojsk byla
Jeanne d´Arc – mladá selská dívka. Angličané byli vypuzeni z města Orléans roku 1429, byla dobyta Remeš, kde byl korunován Karel VII. ( 1422 – 1461 ) na francouzského krále. Dále byla osvobozena celá řada měst, ale roku 1430 byla Jeanne zajata a roku 1431 v Rouenu upálena jako čarodějnice. Ale ani upálení Jeanne nemohlo zvrátit výsledek války. Francie uspěla v bitvě u Castellan roku 1453, Anglii zůstal jen přístav Calais a oči pro pláč.


Itálie

Karlovci si zde zachovali královskou moc do roku 875. Poté museli Italové svádět boje s Normany a Araby, jenž kolonizovali středomořské ostrovy. Tyto vleklé boje měly za důsledek nejednotnost a roztříštěnost říše. Silnější vláda byla pouze v Burgundsku ( Arelatské království ), které však bylo později na italském království nezávislé, nakonec bylo připojeno k Německu, které ho později odstoupilo Francii.
Benátky – samostatná republika, v jejímž čele stál dóže. Politická a hospodářská moc byla v rukou patriciátu ( lidí, kteří se zabývali námořním obchodem ).
Papežský stát – papež měl velký vliv na dění v západní Evropě, sám vládnul nad Latiem – základ církevního státu jako dědictví sv. Petra. V 9. a 10. století zde získala velký vliv šlechta a začala libovůle v dosazování papežů ( volba i protipapežů ) až do konce 10. století, kdy byl zvolen Silvestr II., který měl velký vliv na císaře Otu III.
Sicilské království – kolem roku 1040 začali Normané okupovat Sicílii a jižní část Itálie ( což bylo území byzantské říše ).


Německo

Fridrich I. Barbarossa, který vládl v letech 1152 – 1190 se jako poslední panovník pokusil o obnovu římské říše. Podnikl 6 nepříliš úspěšných výprav do Itálie, ale roku 1158 dobyl Milán. Ale později se severoitalská města spojila a vytvořila svazek, který Fridricha roku 1176 porazil v bitvě u Legnana. Poté došlo k vnitřním sporům uvnitř Německa – do křížku se dostali 2 nejmocnější rody – Štaufové a Welfové. Welfové utrpěli konečnou porážku roku 1214 v bitvě u Bouvines, ale Štaufové museli dát šlechtě ústupky za její pomoc. Od roku 1212 vládnul Fridrich II. ( sicilský král – dědictví po otci Jindřichu VI. – právě proto zlatá bula sicilská, od roku 1220 císař ). Působil převážně v Itálii, pokusil se odmítnout papežskou nadřazenost a byl za to stále stíhán klatbou. Po vymření dynastie Štaufů roku 1254 nastalo 20leté období bezvládí – tzv. inter regnum, za kterého došlo k posílení moci šlechty až k nezávislosti. Na německý trůn byl zvolen Rudolf z bezvýznamného rodu Habsburků.
Ve 13. století existovalo v Německu mnoho světských a duchovních panství, vévodství, knížectví, markrabství a nezávislých měst. A došlo ke změně způsobu volby krále. Od roku 1257 volilo krále 7 nejmocnějších knížat – kurfiřtů. Byli 3 duchovní, držitelé 3 nejvyšších říšských arciúřadů – nejvyšší kancléř říšský – arcibiskup mohučský, nejvyšší kancléř italský – arcibiskup trevírský, nejvyšší kancléř burgundský – arcibiskup kolínský a 4 světští – nejvyšší číšník – král český, nejvyšší stolník – falckrabě rýnský, nejvyšší maršálek – vévoda saský, nejvyšší komorník – markrabě braniborský. O říšských záležitostech rozhodovaly říšské stavy, stavové jednali jako nezávislí panovníci – snaha zvolit římským králem slabého panovníka. Po 20 letech bezvládí byl zvolen Rudolf Habsburský ( 1273 – 1291 ), který porazil svého největšího protivníka Přemysla Otakara II. jeho syn Albrecht pak soupeřil s několika soky o trůn. Ve 14. století nastoupili v Německu Lucemburkové – císař Jindřich VII. ( 1308 – 1311), po jeho smrti začaly opět zápasy o trůn, ze kterých vzešel vítězně Ludvík Bavor ( 1314 – 1346 ). Ten ostře kritizoval církev, jejíž moci se chtěl samozřejmě zbavit – získal tak řadu nepřátel, roku 1346 byl zvolen Ludvíkův protikrál, další Lucemburk, jeho vnuk Karel IV. ( 1346 – 1378 ) – dostal hlas českého krále ( svého otce ) a 3 duchovních kurfiřtů – stal se významným politikem a diplomatem se silnou mocenskou pozicí. Roku 1356 vydal Zlatou bulu – základní říšský zákon – při volbě krále rozhodovala prostá většina, kurfiřti měli znát italštinu, němčinu a češtinu. 1. kurfiřtem byl český král. Zákon platil až do roku 1806.


Gotika

V době rozvinutého feudalismu se zvyšovaly nároky na vzdělání, proto začaly university nabývat většího významu. Dosavadní školy při klášterech nahradily městské university. Obsahem vzdělání bylo 7 svobodných učení + obory vyšší – medicína, právo, filozofie a theologie. Nejstarší univerzita byla založena v Bologni roku 1199.
Rytířská kultura – vzdělanost v šlechtickém prostředí, důraz na dvorné chování, zjemnělé mravy. Typické byly obřady – pasování na rytíře ( slib a závazek dodržování slibů vůči panovníkovi ) – projevila se statečnost, věrnost svému pánovi. Povinností takového rytíře byla účast na dvorských slavnostech, rytířských turnajích.
Došlo rovněž k rozšíření milostné poezie, literatury a hudby.

Gotika – nejen stavební sloh, ale byl to ucelený umělecký styl v Evropě po 4 staletí. Nevycházel z antiky. Tento styl vzniknul v polovině 12. století ve Francii, odkud se šířil do celé Evropy. Z gotiky vycházeli umělci až do počátku 18. století.
Název byl zaveden italskými umělci, mylně spojován s Góty.
Gotická architektura – doklad moci a bohatství církve, složitá a bohatá symbolika. Znaky – valená klenba románská byla nahrazena propracovanou křížovou žebrovou klenbou, lomený oblouk ( symbol sepjatých rukou k modlitbě ), složitý vnější opěrný systém pilířů a oblouků, používali se cihly 8 – 11 cm vysoké.
Stavby – církevní – kostely, kláštery a katedrály
Světské – měšťanské domy, radnice, tržnice, mosty a hrady
Nejznámější stavby – katedrály Notre Dame, Chartres, Remeš, Amiens, Kolín n/R, Štrasburk, Benátky, Stephansdom


RUSKO

Ve 2. polovině 12. století došlo k rozpadu kyjevského státu na samostatná knížectví – vytvořily se 3 slovanské skupiny – velkorusové kolem Moskvy, malorusové na jihu a Bělorusové na západě. Rovněž na počátku 13. století začaly útoky kočovných mongolských kmenů ( Tataři ) ze střední Asie pod vedením Čingischána = nepřemožitelný vládce, který vytvořil mongolskou říši. Roku 1223 porazil ruské vojsko v bitvě na řece Kalce u Azovského moře. Mongolové postupovali ke Kyjevu. V čele s chánem Batúem ( vnuk Čingischána ) oblehli roku 1240 Kyjev a dobyli ho. Město bylo téměř zničeno, a na území Kyjevské Rusi vznikl nový stát Zlatá Horda – postupně byla podrobena všechna ruská knížectví kromě Novgorodského. Tense ale musel bránit ( během vlády Alexandra Něvského ) útokům Švédů – vyhrál na řece Něvě roku 1240 a rovněž porazil řád Německých rytířů roku 1242 na Čudském jezeře.
Zlatá Horda – feudální státní útvar ve východní Evropě a střední Asii založený roku 1241 Batúem. Jádrem této říše bylo dolní Povolží. Politická správa zde měla vojenský ráz. V čele státu stáli chánové z Čingischánova rodu, kteří vybírali daně. Moc si zde Mongolové udrželi do poloviny 14. století, po bitvě na Kulikově poli se ruská knížata zbavili její nadvlády.. koncem 13. století došlo k vzestupu Moskevského knížectví – příznivá poloha na křižovatce cest dálkového obchodu. Kolem Moskvy byly bažiny a husté lesy – vynikající ochrana před Zlatou hordou ( Mongolové používali koně, kteří vynikali při boji ve stepích ).
Kníže Ivan I. Kalita ( 1325 – 1341 ) = měšec, titul získal po dlouhém boji o právo vybírat od všech knížat daň pro Zlatou Hordu – obohatil se , přestal daně pro Zlatou Hordu odvádět a vybudoval si vlastní armádu.
Dmitrij Ivanovič Donský ( 1359 – 1389 ) – porazil roku 1380 Mongoly na Kulikovském poli na Donu a ruská knížata se zbavila závislosti na Zlaté Hordě.
Ivan III. Vasiljevič ( 1462 – 1505 ) zvaný Veliký – přispěl k centralizaci severovýchodní Rusi., spojením ruských knížectví se podařilo roku 1480 svrhnout mongolsko-tatarskou nadvládu nadobro.