22. maturitní otázka


Svět ve 30. letech 20. století a počátek 2. světové války

(HTML náhled)

Rusko ve 30. letech 20. století

Jednou z mála zemí, kterou světová hospodářská krize z počátku 30. let tolik nezasáhla, byl Sovětský svaz. Marxističtí ekonomové tento jev přičítali sovětskému systému centrálně plánovaného hospodářství s téměř vyloučenou soukromou sférou. Přechod k řízené industrializaci dříve převážně agrárního státu, který začal již v letech 1926 – 28, se vyznačoval násilným znárodňováním. Odklon od zásad NEPu znamenal důslednou likvidaci působení trhu a zavedení ústředního direktivního systému řízení průmyslové výroby. Zároveň měl být definitivně likvidován kapitalistický sektor a zahájena masová a násilná kolektivizace v zemědělství. První sovětská pětiletka byla zahájena roku 28 v říjnu a zakončena byla v prosinci roku 32. Ihned na ni navazovala 2. pětiletka. Údaje uvedené Sověty nelze brát vážně, ale zdá se být jisté, že za tuto poměrně krátkou dobu si Sovětský svaz prošel industrializaci. Odhaduje se , že v průběhu kolektivizace zahynulo důsledkem teroru, hladu a pracovních podmínek přes 4 000 000 lidí. Celkově však kolektivizace nepřinesla očekávané zlepšení zemědělské výroby ( lidem se nechtělo pracovat nebo neuměli obsluhovat stroje ). Počet hospodářských zvířat klesl o polovinu. Jediným výsledkem se stala centralizace zemědělství. V roce 1937 bylo v 243 000 kolchozech soustředěno 93 % všech rolnických statků. Do roku 1934 existovalo v Rusku v zásobování potravinami přídělový systém. Růst hospodářské síly a aktivita v zahraniční politice znamenaly, že SSSR se stal důležitým činitelem mezinárodní politiky. Vstoupil do společnosti národů roku 1934 a prolomil mezinárodní izolaci smlouvou s Československem a Francií. Roku 1936 byla vydána nová ústava. Občanská práva zaznamenaná na papíře ústavy v Moskvě neexistovala a v zemi vládl krutý režim na bázi teroru. Diktatura komunistické frakce se změnila v diktaturu jedné osoby – J. V. Stalina. Stalin využil zavraždění předního komunisty Kirova, k němuž došlo za podezřelých okolností, k vydání mimořádného dekretu, který umožňoval, aby lidé obvinění z „ teroru“ byli okamžitě odsouzeni k trestu smrti a popraveni bez řádného soudu. Začalo období , kdy se stalinský teror zdvojnásobil. Novým prvkem teroru vylo, že se zaměřil i na členy KSSS. Nejdříve byli postiženi ti, kdo Stalinovi oponovali – Kameněv, Zinovjev. Pod hrozbou smrti jejich dětí a žen podepsali přiznání a byli popraveni. Pak přišli na řadu i příslušníci Stalinovy frakce. Stalin se držel u moci rovněž propagandou. Sdělovací prostředky dokázaly ze Stalina udělat zejména v očích mladší generace doslova symbol vzestupu SSSR.

Francie ve 30. letech 20. století

Vývoj ve Francii od počátku 30. let ovlivňovala těžká a dlouhá hospodářská krize, která se nezastavila ani v roce 1932. Za této situace se přední evropská velmoc dostala i do krize politické,provázené zostřením sociálních konfliktů a nevyhnula se vnitřnímu i vnějšímu ohrožení fašismem. Vnitropolitický vývoj směřoval ke vzniku Lidové fronty, v níž se družily spolu se sjednocenými odbory levicové politické strany – socialisté, radikálové a komunisté. Program lidové fronty získal ve volbách na jaře roku 1936 podporu většiny Francouzů a socialisté a radikálové vytvořili vládu Leóna Bluma. Jeho vláda se zaměřila především na sociální oblast – uzákonila 40 hodinový pracovní týden, prodloužila placenou dovolenou, zlepšila sociální poměry důchodců a zvýšila výkupní ceny zemědělských produktů. Devalvovala frank a provedla zestátnění železnic, leteckého průmyslu a části zbrojní výroby. Výsledkem hospodářské a sociální politiky vlády Lidové Fronty byly i některé negativní jevy – zvýšení výrobních nákladů a cen, útlum investic v soukromém sektoru. Odpůrci vlády, především pravicové strany a velcí podnikatelé reagovali na její politiku neplacením daní, únikem kapitálu do zahraničí, výměnou peněz ve zlato a zastavováním výroby. Došlo rovněž k vzrůstu nezaměstnanosti. To vedlo Bluma k podání demise roku 1938 a k nástupu Daladiera. Jeho vláda dovršila politický, hospodářský a morální rozvrat meziválečné Francie.

Španělsko ve 30. letech 20. století

Situace v Evropě se dále zhoršovala a demokratické velmoci fašistickým státům ustupovaly. Dalším příkladem tohoto jevu je jejich postoj k občanské válce ve Španělsku. Již na počátku září roku 1936 se v Londýně ustanovil mezinárodní výbor, který hájil politiku nevměšování do vnitřních záležitostí Španělska tak důsledně, že legální španělské vládě odmítal nejen nákup zbraní, ale i potravin. Na druhé straně Itálie a Německo poskytly povstaleckým jednotkám generála Franca i přímou vojenskou pomoc – v síle 60 000 italských a 16 000 německých vojáků. Opět selhala společnost národů, která žádost španělské vlády o posouzení německo-italské intervence na straně frankistů vyřešila usnesením svěřit tuto otázku k prostudování. Pomoc demokratického světa ochraně demokracie ve Španělsku poskytnuta nebyla. Účast dobrovolných mezinárodních brigád v bojích občanské války ve Španělsku ji totiž nenahradila a ani nahradit nemohla. Rozpory uvnitř španělského republikánského tábora se v dalším průběhu občanské války ještě vystupňovaly. Síly obránců demokracie to oslabovalo a vyčerpávalo. Po tříleté válce, která stála zemi na 500 000 životů, 300 000 emigrantů, se v únoru 1939 frankisté přiblížili až k francouzským hranicím. Vlády Francie a velké Británie definitivně opustily republikány a začaly uznávat vládu generála Franca. V Madridu se ustanovila nová vláda v čele s plk. Cassadou, která provedla 5. 3. 39 převrat a umožnila frankistickým jednotkám vstup do hlavního města. Do měsíce se pod kontrolu Franca dostal i zbytek Španělska. Francův režim se tvrdě vyrovnal s odpůrci –na 1 000 000 lidí skončil v koncentračních táborech. Demokracie se vrátila do Španělska po 40 letech.

Velká Británie ve 30. letech 20. století

Z celosvětového hlediska se pro osud míru v Evropě a ve světě stal kritický rok 1937. mezinárodní situace se zhoršila, stoupala agresivita zemí Osy, jejichž zbrojní program běžel již naplno. U demokratických velmocí Západu, zejména ve Velké Británii a Francii převládla politika appeasementu. Její největší rozmach začal po nástupu vlády konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina ve Velké Británii. Při rozhovorech lorda Halifaxe s Hitlerem 19.11. 1937 dala britská vláda jasně najevo, že je připravena vůči Německu k dalším ústupkům za předpokladu, že nedojde k válce. Velká Británie uvolnila Hitlerovi ruce především ve střední Evropě za podmínky, že změny ve prospěch Německa proběhnou „poklidným vývojem“. Hitler dobře pochopil, co Halifax diplomaticky naznačil. O 3 měsíce později, kdy se sešel s rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem, mu pohrozil: a vašem místě seděl nedávno jeden Angličan. Řekl, že Anglie pro vás nehne ani prstem.

Československo ve 30. letech 20. století

Roku 1935 se Československo stalo součástí paktu, který spolu s ním zavazoval francii a Rusko k vzájemné pomoci a podpoře na 5 let.. Ovšem když Francie nedokázala reagovat vojensky ani politicky na zabrání demilitarizovaného rýnského pásma, smlouva byla pouze formální. Brzy po anšlusu Rakouska se Hitler začal připravovat na přepadení Československa. Požadoval, aby Československo odstoupilo Německu pohraniční oblasti obydlené převážně německým obyvatelstvem. Hlavní spojenec Československa, Francie, však již provozovala politiku appeasementu. Francie nedodržela spojeneckou smlouvu a dokonce společně s Británií nutilo Československo, aby Hitlerovi vyhovělo. V září 1938 československá krize vyvrcholila. Hitler požadoval okamžité odstoupení pohraničních oblastí zvaných Sudety, kde žilo více než 50 % Němců a zároveň nařídil, aby ČSR odstoupilo území i Polsku Maďarsku. Československo vyhlásilo 23. 9. 38 všeobecnou mobilizaci. Ve válce však vyhrál agresor. Na návrh Mussoliniho se v 29. 9. 1938 sešli v Mnichově vedoucí představitelé Velké Británie, Německa, Francie a Itálie. Výsledkem jejich jednání byla Mnichovská dohoda. Jejím obsahem bylo rozhodnutí, že ČSR odstoupí Německu svá pohraniční území. Nakonec pod německou patronací vznikl 14. 3. 1939 samostatný Slovenský stát a 15. 3. obsadily německé jednotky české země, kde byl 16. 3. vytvořen protektorát Čechy a Morava.

Appeasement

Okupace Habeše ( dřívější název hlavního města Etiopie ) znamenala ve svých důsledcích pobídku k dalším agresivním útokům fašistů. Ukázalo se totiž, že Společnost národů zůstává vůči fašistickým agresím bezmocná a činnost organizace je vážně ochromena v situaci, kdy západní velmoci začaly stále zřetelněji dávat přednost politice appeasementu – politice usmiřování a ústupků útočníkovi. Právě tato politika, vycházející z přesvědčení, že ústupky útočníkovi je možné alespoň oddálit vojenský konflikt v Evropě, také znamenala přehodnocení Versaillského systému mírových smluv. To vedlo k oslabování států, které měly na jeho zachování životní zájem, neboť v něm viděly záruky míru v Evropě. Nejvíce byla ohrožena Francie, ale i státy Belgie či Československo.


Počátek války

Konkrétní a bezprostřední příčiny války vyplynuly z německých příprav na realizaci plánu napadení Polska. Hitler vydal příslušnou směrnici k zahájení válečných příprav 3. dubna 1939 a samotný rozkaz k útoku na Polsko 31. 8. 1939. Aby byl dán formální důvod k válce, přepadli Němci převlečení do polských uniforem německou vysílačku ve městě Gleiwitz. Tato provokace posloužila jako záminka k válce. Francie a Velká Británie již dále nemohly nečinně přihlížet dalšímu oslabování svých mocenských pozic a rozhodly se dostát spojeneckým závazkům, které k Polsku měly. A proto, když Německo 1. 9. 1939 skutečně Polsko napadlo, odpověděly Anglie a Francie vyhlášením války Německu 3. 9. 1939. Na Polsko zaútočilo 60 německých divizí. Agresi se bránilo 38 polských divizí. Jakkoli byl odpor polských vojáků statečný, nedostatečně vyzbrojené síly polské armády nepředstavovaly pro německý wehrmacht vážnějšího protivníka. Uplatnila se teorie blitzkriegu. Ještě předtím, než padla Varšava, zahájila také sovětská armáda útok na Polsko a to 17. 9. 1939. Dopouštěli se stejných zločinů jako nacisté. Příklad pozdějšího postřílení zajatých polských důstojníku v Katyni je toho otřesným důkazem. 28. 9. 1939 bylo dělení Polska dokončeno.

Podivná válka

Francie a Velká Británie nebyly schopny Polsku účinně vojensky pomoci. Namísto válečných operací proti Německu shazovala spojenecká letadla propagandistické letáky a v rozporu s realitou se snažila podnítit protiněmecká povstání v Rakousku a na území protektorátu Čechy a Morava. Francouzská armáda vyčkávala v opevněních Maginotovy linie a pozorovala německého protivníka, který zaujal postavení na Siegfriedově. Toto období války je nazýváno jako tzv. Sitzkrieg – válka v sedě, nebo také jako podivná válka.

Agrese fašistů v západní Evropě

Směrnici k přípravě útoku na Francii přes Lucembursko, Belgii a Nizozemí vydalo německé vrchní velení 9. 10. 1939. nejprve však zahájily německé jednotky 9. 4 . 1940 útok na Dánsko a Norsko. Dánsko bylo obsazeno ještě téhož dne. V norském tažení pomáhali nacistům i domácí norští zrádci v čele s Vitkunem Quislingem, jehož jméno se stalo symbolem pro kolaboraci. Norský král Hákon a vláda opustila Norsko a emigrovala do Británie.
10. 5. 1940 začala německá armáda v časných ranních hodinách útok na Nizozemí, Belgii a Lucembursko, který však především směřoval na Francii. Téhož dne vstoupila do Belgie britská vojska, ale ta neměla šanci wehrmacht zastavit. Proti 134 německým divizím stála spojená vojska Francie, Británie, Belgie a Nizozemí. Nechala se však překvapit německou taktikou bleskové války a němci měli převahu v letectvu i tancích. Koncem května 1940 donutily německé armády ustoupit spojence ke kanálu La Manche, odkud museli být z přístavu Dunkerque evakuováni do Anglie ( Hitler v tomto okamžiku mohl vyhrát jasně válku v Evropě, ale dal rozkaz Brity nechat ). Němci začali rychle postupovat do francouzského vnitrozemí. 10. 6. 1940 vyhlásil oslabené Francii válku i Mussolini, který do té doby vyčkával a držel Itálii v neutralitě. Německá vojska prolomila francouzskou obranu a 14. 6. vstoupila do Paříže. 22.6. Francie za tvrdých podmínek kapitulovala. Téměř 2/3 byly přímo v Německé okupaci. Proti Německu tak zůstala samotná Anglie se svými dominii. Byla takřka bez pozemní armády, která navíc ztratila při evakuaci všechnu výzbroj. Mohla se pouze spoléhat na silné loďstvo a moderní letectvo. Hitler se domníval, že Británie nebude mít dostatek sil, aby Německu sama vzdorovala. Aby ji pokořil a potrestal za to, že ještě nekapitulovala, začalo Německo v létě roku 1940 rozsáhlou leteckou operaci – bitvu o Anglii. Německo se zaměřilo na bombardování měst a strategické cíle, aby ochromili anglický ekonomický potenciál a morálku. Británie čelila ze všech sil téměř dvojnásobné přesile luftwaffe. Hlavní boje se konaly srpen – říjen 1940, nejvýznamnějším dnem se stalo 15. 9. , kdy za jediný den ztratilo luftwaffe 60 strojů. Bitva skončila vítězstvím RAF. Ovšem kdyby Hitler na konci této války věděl, že Anglie by byla schopna bojovat maximálně 2, 3 dny, a že byla na pokraji zhroucení, a pokračoval by ve válce, určitě by ji vyhrál.