referát


Hůnové

(HTML náhled)

Hunové patřili ke kočovným kmenům, které původně sídlili na území dnešního Mongolska při hranicích s Čínou.
Předpokládá se, že v době počátku byla říše tvořena kmeny, které později hovořili jazyky z Altajské větve.

Veliký rozmach hunské říše začal za vlády Mo-te roku 206 př.a.l. Provedl reorganizaci armády podle vzoru Massagetů. Hunové tak sestavili těžkou jízdu a začali používat šupinkového pancíře. Vládce Mo-te zahájil rozsáhlé výboje proti Číně a podařilo se mu dobýt některá území na jejím severu. V průběhu 2. století př.n.l. se Hunové dostávají do konfliktu s Massagety, s kterými měli z počátku značné problémy, ale nakonec boj s nimi vyhráli a zapříčinili jejich přesun do střední Asie. Ovšem kolem roku 100 př.n.l. provedl čínský vojevůdce Wu-ti reformu v armádě – okopíroval hunské zbraně a začal s Huny bojovat. Hunové podlehli čínskému soustavnému tlaku a většina z jejich kmenů se začala přesunovat na západ. Kolem přelomu letopočtu se Hunové objevují ve střední Asii. Hunům, kteří zůstali v Mongolsku, se říká jižní.

Hunové vydrželi ve střední Asii do konce 2. století n.l., jelikož je velká sucha v této oblasti přinutila k postupu dále na západ, kde se stali sousedy Alanů. S těmi začali válčit a do počátku 70. let 4. století n.l. je porazili, čímž si otevřeli cestu do Evropy. V tomto období se evropští Hunové již značně lišili od tzv. jižních. Zatímco jižní Hunové nepatřili mezi nejprimitivnější kmeny, jelikož mohli čerpat z kultury starověké Číny, to samé se již nedá říci o evropských Hunech. Evropští Hunové byli již podezřelí vizuálně. Vzhledem k těžkým životním podmínkám nosili sešité sviští kůže či úbory z plátna tak dlouho, dokud z nich šaty nespadly. A vzhledem k neustálým bojům z nich prakticky visely pouze dlouhé cáry. Kamaše měli z kozinky a nosili čepici z neznámého materiálu. Šaty však nebylo to jediné, co na nich upoutávalo pozornost. Hunové totiž měli ve zvyku si uměle protahovat lebky. Každému novorozenci se propíchla hlava jehlicemi. Jak se však později zjistilo, hunové tuto úpravu neměli ze zdravotního hlediska 100% propracovanou, protože se v některých případech vpichy neprovedly šťastně a novorozenec zemřel.

Ve starověku se také říkávalo, že žádný kmen nemůže Huny ani cítit. Bylo to zapříčiněno tím, že Hunové ( zřejmě měli stále na paměti velká sucha ze střední Asie ) uctívali vodu. Žádný Hun se nesměl koupat, jelikož by znehodnotil vodu. Dokonce ani ruce si nesměli mýt. Za plýtvání vodou následoval trest smrti. Hunové se tak dostali do vody pouze při brodění řeky. Co se týče jejich obživy, vůbec neznali zemědělství. Živili se masem a občas si zpestřili stravu kořínky divokých rostlin. Ani v řemeslné výrobě nevynikali. Pouze dokonalé luky si vyráběli sami,ale jejich šípy byly například opatřeny kostěnými hroty. Železné meče získávali od národů, s nimiž byli ve styku. V důsledku svého kočovného života byli dokonalými jezdci. Vynalezli koňské sedlo a třmeny. Existují zprávy o tom, že náčelník Hunů Attila dokonce na koni i jedl. Je zvláštní, že obrovské hunské kmeny prakticky neměli velení. Pouze v době války u nich fungoval jakýsi vůdce se skupinkou několika nejschopnějších mužů.

Evropští Hunové, poté co porazili Alany, se usídlili u Azovského moře. Žili vedle Gótů aniž by navzájem o sobě věděli a odděloval je Kerčský průliv. Později s nimi Hunové začali válčit a vládce Gótů Ermanarich poté, co spatřil Huny, spáchal sebevraždu.

Poprvé do styku s římskou říší přišli Hunové roku 378. To 9. srpna 378 v bitvě u Hadrianopole ( též Adrianopole ) utrpěla římská armáda katastrofální porážku a od té doby se musela spoléhat na barbary, kteří sídlili na římských hranicích jako tzv. federáti, jelikož Římané nebyli již schopni nahradit vlastními lidmi ztráty z této porážky.

První organizovaný vpád na území římské říše podnikli Hunové roku 395, kdy plenili Thrákii a Dalmácii. Další útok následoval až roku 405, kterého využili germánské kmeny Vandalů a Svébů k prolomení hranice na Rýně. Roku 408 znovu Hunové zaútočili na Thrákii. Tehdejší náčelník Hunů Uldin sebejistě prohlásil, že bude-li si přát, podrobí si veškerou zem, na niž slunce shlíží. V Thrákii začala jednání o mír, při kterých se Římanům podařilo většinu Hunů zlákat na římskou stranu a samotný Uldin ztěží uprchnul.

Z roku 409 máme zprávu o tom, že císař Honorius si najal 10 000 Hunů z Dalmácie na obranu Říma proti Vandalům a jejich přítomnost zapůsobila na Alaricha, krále Vandalů natolik, že svůj útok na Řím na rok odložil. Roku 434 stanul v čele hunské armády Attila, který vystřídal Rua. V září roku 451 podniknul první vpád do Itálie. Tehdy již mocná hunská říše sahala od Rýna až po Volhu. Římané doufali, že Attila bude chtít vyjednávat, ale ten zběsile vyplenil severní Itálii a další města před ním z hrůzy otvírala své brány, jakmile se jen Hunové ukázali. V jeho armádě však vypukl mor a proto se spokojil s vysokým odstupným. Roku 453 již Řím dobyl bez větších problémů. Po úspěšném boji se rozhodl rozšířit již tak početnou sbírku manželek a oženil se s dívkou jménem Ildico. Po obřadu dlouho popíjel a když druhý den dlouho nevycházel ze svého pokoje, vtrhli do něj jeho služebníci. Svého pána našli mrtvého v posteli a ženu plakající na jeho těle. Attila tu noc silně krvácel z nosu ( jak se mu ostatně stávalo často ) a jelikož byl silně opilý, ve spánku se udusil. Stopy po zranění na těle neměl. Jeho smrt je však obestřena tajemstvím, neboť existuje varianta, která hovoří o otrávení Attily Ildicou. Ta totiž pocházela z germánského kmene, který Attila vyvraždil.

Po Attilově smrti si podrobené území rozdělili mezi sebe jeho synové. Kolik těch synů bylo nevíme. Ale vzhledem k jeho chtíči se s nadsázkou tvrdilo, že synové by sami o sobě vytvořili nový, samostatný kmen. Hunská říše se velmi brzo rozpadla a o samotní Hunové se vytratili z historie. Víme, že kolem roku 500 n.l. vytvořili silnou říši ve střední Asii Heftalité – což byli potomci Massagetů a Hunů, ale roku 550 ji zničili Turkuti. A za částečné potomky Hunů se považují Polovci, kteří na počátku 11. století ohrožovali Kyjevsko Rus. Polovce zničili v průběhu 12. století Mongolové.