referát


Osobnost panovníka Karla V.

(HTML náhled)

Karel V.

Císař ( jako španělský král Karel I.,) vnuk císaře Maxmiliána I., syn krále Filipa Sličného a Jany Šílené, dědičky španělského království, narozen 14. 2. 1500 v Gentu, zemřel 21. 9. 1558 v San Jerónimo de Yuste, pohřben v Escorialu.

Karel vyrůstával spolu se svými sestrami Elenorou a Isabelou v Nizozemí na dvoře své tety Markéty. Když tato mladá činorodá žena po dvou krátkých manželství ovdověla, jmenoval ji císař roku 1507 místodržitelkou v Nizozemí. Nechala si v Melchu postavit rozsáhlí renesanční palác odkud státnicky a diplomatickou obratností vládla bohaté zemi s těžko zvládnutelným obyvatelstvem. O výchovu přiměřenou jeho stavu se staral nejen velmi pečlivá a laskavá žena, ale i pečlivě vybraní šlechtičtí společníci. Jemný, štíhlí a stále trochu postonávající Karel už jako chlapec nacházel větší zalíbení ve sportu než v teoretické výuce. A jeho záliby se ještě prohloubily když v roce 1509 převzal vedení Karlovi výchovy burgundský šlechtic Wilhelm de Croy. Nový Karlův vychovatel, sdílející s nim i ložnici, nahrazoval svému chráněnci otce a měl na dorůstajícího chlapce velký vliv. Karel byl vychován v duchu burgundské dvorské kultury. Na rozdíl od řady Habsburků neměl Karel ani jazykové nadání ani vyhraněné umělecké zájmy. Vedle francouzštiny, jazyka burgundského, se Karel učil latině, ale její studium ho příliš nebavilo. Nizozemskému národnímu jazyku se začal věnovat až po té co ho k tomu přiměl jeho vlastní dědeček. Němčině se naučil pozdě a do konce života ji mluvil jen lámavě. Hluboce ho ovlivnil burgundský rytířský svět, v němž vyrůstal a který byl prodchnut náboženským duchem řádu Zlatého rouna, jejž v roce 1429 založil burgundský vévoda Filip Dobrý. Do života a myšlení řádu jej zasvětil už v raném věku Wilhelm z Croy a Karel si z ideálů a zásad tohoto výlučně mužského společenství vytvořil vůdčí hvězdu svého života. Bázeň před bohem, nábožný způsob života, obrana křesťanské víry, statečnost a ohledl plnost vůči poraženému nepříteli byly hlavní hodnoty jeho osobnosti.

Na rozdíl od jeho dědečka Maxmiliána překypující radostí ze života byl Karel uměřený ve svém jednání zdrženlivý.
To platí i pro jeho milostný život. Na rozdíl od svých horkokrevných rodičů nebyl Karel vášnivý milenec a milostná dobrodružství jaké míval jeho otec mu byla úplně cizí. Císař se ve 16 letech oženil s krásnou Isabelou Portugalskou. Manželství trvající až do Isabeliny smrti v roce 1539 bylo šťastné a plné vzájemné úcty a náklonnosti. Na rozdíl od mnoha svých královských součastníků - pomysleme třeba jen na anglického krále Jindřicha VIII. - Karel neměl milenky. K ženským půvabům nebyl zcela lhostejný, o tom svědčí i milostné intermezzo s Barborou Blombergovou, dcerou řezeňského starosty, která císařovi v den jeho 47. narozenin porodila syna, Dona Juana D´Austria. O nemanželském potomkovi se mělo později dosti mluvit - v námořní bitvě u Lepanta v r. 1571 dosáhl památného vítězství nad tureckou flotilou. Velice brzy začal hrát Karel důležitou roli v dynastických kombinacích habsburského rodu. Po předčasné smrti Karlova otce (1506) se stali Karel a jeho matka oprávněnými dědici španělského trůnu.
V Nizozemí naléhala vysoká burgundská šlechta na to, aby byl Karel prohlášen plnoletým a to se také 5. ledna 1515 stalo. O rok později zemřel Karlův dědeček Ferdinand Aragonský. Král sice v závěti ustanovil svým dědicem Karlova mladšího bratra Ferdinanda, vychovávaného na španělském dvoře, avšak podle starého kastislkého práva náležela koruna Karlovi a jeho vlády neschopné matce Johaně. Protože Karlova duševně chorá matka nebyla schopná vládnout, ukázala se Karlova přítomnost na španělském dvoře jako nezbytná. Avšak teprve roku 1517 se Karel se svým dvorem z Bruselu, vydali na cestu. Po obtížné cestě se Karel o několik měsíců později setkal poprvé v životě se svým bratrem a ujal se tak formálně vlády. Kortesy po vleklých vyjednáváních (1517 - 1519) uznaly jeho vládu. Karel V. byl politický opozdilec, který se jen velmi těžko zbavoval svých rádců a vychovatelů. Dna, která u něj propukla velmi brzy, už ve čtyřiceti letech, občas velmi silně omezovala jeho fyzickou aktivitu a schopnost politického rozhodování.

Na cestě k univerzální vládě (,,Dominium mundi", Monarchia universalis), jak ji důsledně prosazoval velkokancléř Mercurino Gattinera, bylo především důležité získat císařskou hodnost a nástupnictví v římsko-německé říši. Německým kurfiřtům trvalo skoro půl roku, než po smrti císaře Maxmiliána rozhodli pro nového krále. Jednomyslná volba padla 28. červa 1519 v postraní kapli kostela sv. Bartoloměje ve Frankfurtu na Maxmiliánova vnuka Karla. Karel však nebyl jediným kandidátem ucházející se o německou královskou hodnost. Zajímal se o ni také anglický král Jindřich VIII. a francouzský král František I. První z nich měl ovšem hned od počátku jen malé naděje na úspěch. Zato František I. byl opravdu velmi nebezpečný konkurent. Podporoval jej papež Lev X., který dokonce sliboval duchovním kurfiřtům z Mohuče, Kolína a Trevíru kardinálské hodnosti, aby si je získal na svou stranu. Nakonec rozhodly peníze Fuggerů.

Augšpurští obchodníci investovali do Karlovi volby zhruba půl miliónu rýnských zlatých, a to bylo obrovské množství peněz, uvážíme li tehdejší cenové relace. Učitel v té době vydělával ročně tři až čtyři zlaté, služka polovinu a knížecí úředník zhruba 150 zlatých ročně. Celková suma, kterou museli sehnat činila 850 00 zlatých. V tom jsou zahrnuty úplatky, odškodné a dary kurfiřtům a jejím rádcům. V 16. stol. se tomu říkalo ,,Handsalbe" doslova mast na ruce, ale každý, kdo se zabýval politikou věděl, že nejde o žádný lék. Ráno 23. října 1520 proběhla v dómu v Cáchách slavnostní korunovace. Poté, co král slíbil, že bude zachovávat křesťanskou víru, chránit vdovy a sirotky, hájit všemi silami říši, byl pomazán na hlavě, v týle, na prsou, loktech a rukou. Následovalo oblečení, korunovace a intronizace na křesle Karla Velikého. Církevní obřad ukončilo slavnostní Te Deum. Karel vládl rozsáhlému, byť i heterogennímu komplexu států zahrnující Nizozemí, španělská království (včetně zámořských držav), jižní Itálii, rakouské země, které podědil po Maxmiliánovi I. Ty však roku 1521 - 22 předal svému mladšímu bratru Ferdinandovi.
Vládu a správu všech těchto zemí však nebylo možno řešit ve smyslu jednotného státního řízení. Tím důležitější bylo propojení rodinných práv: Karel fungoval jako hlava habsburského rodu a ukládal sourozencům Ferdinandovi a Marii, tetě Markétě, manželce Isabelle, synovi Filipovi a jeho nemanželské dceři Markétě Parmské vládní a správní úkoly.

Překonávání obrovských zeměpisných vzdáleností mezi jednotlivými zeměmi říše vyžadovaly od Karla stále dlouhé a namáhavé cestování. Postavení jednotlivých oblastí se postupně v císařových kalkulací proměňovalo. V prvních desetiletích Karlovy vlády ustupovalo Nizozemí, stejně jako německá knížectví, do pozadí vůči Španělsku a Itálii. Příkladem pro tuto ,,hispanizaci" je Karlův postoj k tureckému nebezpečí: v souladu s tradicemi aragonské politiky soustřeďoval svou pozornost na válčiště v západní části Středozemního moře a potíral severoafrické berberské státy (Alžírsko, Tunisko). Tuniské tažení (1535) císař prožíval jako svůj osobní triumf. Naproti tomu obranu pro Uher a Balkánu proti Turkům neměl valné pochopení a s potěšením nechával tento úkol na svém bratru Ferdinandovi.

V říši nebyl Karel V. ňijak přímým vládcem. Ve své dvojité funkci jako hlava říše a zeměpán nizozemsko-burgundských dědičných zemí propůjčil roku 1548 dědičným zemím i zvláštní postavení ,,de jure", které je oddělovalo od říše. S říšskými stavy vedl Karel V. vleklý konflikt, který však ani na vrcholu osobní moci (1547 - 48) nebyl s to rozhodnout pro vlastní prospěch. Namísto modelu absolutní monarchie zvítězil nakonec stavovsko-federativní princip (knížecí svoboda).

Prosazování císařské hegemonie a evropského sjednocení, o něž usiloval Gattinara, Karlův nejbližší rádce, nutně oživilo všechny starší konflikty mezi rodem z Valois a Habsburky (Milánsko, Neapolsko, Burgundsko, nizozemsko-francouzská a španělsko-francouzská příhraniční území). Největší překážkou uskutečnění ,,monarchie universalis" byla Francie. Vojenský konflikt se proto stal nevyhnutelný. V prvních dvou válkách proti francouzskému králi Františkovi I. (1521-1526, 1526-29) se císař snažil dosáhnout vojenského rozhodnutí v Itálii a jižní Francii. Odpovídalo to radikální Gattinarově koncepci, směřující k likvidaci státní existence Francie.

Ve Francii císařské vojsko roku 1523 - 1524 (podobně jako později v roce 1536) neuspělo, boje v Itálii naopak skončily roku 1529 císařovým definitivním vítězstvím. Ukázalo se však, že madridský ,,podřizovací mír" (1526) - jejž císař francouzskému králi zajatého v bitvě u Pavie (1525) vnutil a jehož podmínky francouzský král jako vynucené později odvolal se stane východiskem pro první protihabsburskou opozici evropského rozsahu. (V tomto míru si císař vynutil restituci Burgundského vévodství i to, že se Francie vzdá Milána, Janova, Neapole). Nákladné války o nadvládu v Evropě financoval Karel ze španělských daní a z výnosu zámořských držav, ale ani to zdaleka nestačilo. A tak roku 1527 v Itálii, došlo k jedné k nejukrutnější a nejpodivnější události nepříliš citlivého 16. stol. - k neblaze proslulému ,,Sacco di Roma", k plenění Říma císařskou soldateskou. Ti pod vedením kondotiéra Georga von Frundsberga, prožily bez patřičného žoldu v Horní Itálii na přelomu r. 1526/27 krutou zimu. Hrozila vzpoura. Když pak chtěl Frundsberg svým ,,ovečkám" domluvit, zvedla se proti němu výstražně kopí a starého válečníka ranila mrtvice. Vojsko zbavené veškeré disciplíny se pak valilo Toskánskem, minulo Florencii a 6. května dobylo Řím. Po dobytí města následovalo drancování. Bezuzdné tlupy žoldnéřů pak plenily a vylupovaly kostely, paláce, zapalovaly sýpky a domy, vraždily lidi. Papež Kliment VII. uprchl před rozzuřenými bandami podzemní chodbou do Andělského hradu, ale počátkem května se musel vzdát. Ocitl se tak v císařově moci stejně jako jeho spojenec František I. po bitvě u Pávie dva roky před tím. Císař vyslovil nad chováním svého vojska politování, dal papeže propustit. Na druhou stranu jako protislužbu od něj očekával korunovaci na císaře.

Mír v Cambrai (1529), který otevřel cestu ke Karlově císařské korunovaci v Bologni (24. února 1530, kdy v rámci zdlouhavého procesu obdržel císařské insignie, byl pomazán olejem a korunován. Pak v pokleku políbil papeži hruď a nohy), byl naopak prvním císařovým pokusem o spolupráci s Františkem I. Karel si přitom představoval, že zapojí Francii do svého hegemoniálního systému a přisoudí tím Francii roli vazala. V dalších desetiletí se o něco podobného pokusil ještě dvakrát: po urovnání konfliktu o dědictví Sforzů v Miláně (1536 - 1538) a po tažení do Francie (1544). Tehdy ztratil cenný čas už u pevností na severovýchodě Francie, takže na tažení na Paříž nebylo už vůbec ani pomyšlení. Mír v Crépy (1544) znamenal konec nadějí na podrobení letitého rivala. Císař uznal francouzské nároky na Milán a navrhl dynastický svazek vévody Orleánského s infantkou Marii nebo s arcivévodkyní Annou Rakouskou. Když francouzský následník trůnu roku (1545) zemřel a Karel V. nechtěl přistoupit na alternativní řešení, promeškal tak šanci na trvalé smíření s Francii. To mělo o to těžší následky, že v králi Jindřichu II. vyrostl po roce 1547 císaři nesmiřitelný protivník, který se v letech 1551 - 1552 spojil s protihabsburskými silám v říši a Itálií. Bylo tedy jen logické, že císař spatřoval ve vítězství nad francouzským králem nezbytný předpoklad k opětovnému získání nábožensko-politické iniciativy v říši. Porážka u Met (1552) urychlila Karlovo ,,odloučení od říše".

S problémem luteránství byl Karel V. konfrontován už na prvním říšském sněmu ve Wormsu (1521). tehdy i později podcenil císař a jeho okolí význam a sociální, politické a kulturní důsledky reformace. Otázka luteránství byla také od samého počátku politizována. Císařův formální závazek nasadit všechny síly proti Lutherovi a jeho stoupencům měl i vedlejší funkci získat definitivně papeže Lva X. pro svůj výbojný spolek. Karlovi šlo v této situaci zejména o to zaměřit síly na válku proti Francii. V říši se Wormský edikt ve skutečnosti příliš neplnil. Tento rozpor mezi proklamací a praktickým uplatňováním císařským opatření měl dalekosáhlé následky. Podpořil totiž rychlé rozšíření evangelického učení v říši. Na augsburský říšský sněm roku 1530 přišel Karel V. s programem míru a urovnání. Ale ani postavení nestranného smírčího soudce mezi katolíky a protestanty, na něž si činil nárok, nebylo udržitelné. Odmítnutí Confenssio Augustána se totiž Karel V. postavil na katolickou stranu. Svazek říšské koalice byl v té době natolik silný, že císař nemohl počítat s válkou proti ,,kacířům" a s podporou katolických stavů. Následující kritika ze strany stavů platila té císařově politice, která se po norimberském ,,odkladu" (1532) vyznačoval časově omezenými nábožensko-politickými ústupky protestantům. Tím císař pomáhal dalšímu rozšíření a konsolidaci protestantismu v říši. Když roku 1541 na sněmu v Řezně ztroskotala unionistická politika, zůstal Karel V. odkázán na jednotlivé časově omezené koncese protestantům ( držba církevních statků, suspenze náboženských procesů ). Mocenský boj mezi císařem a evangelickými říšskými stavy se vedl s použitím všech taktických fines. Za pomoci proti Turkům (jako roku 1544) platil Karel V. nábožensko politickými ústupky, o kterých pevně věřil, že je později odvolá.

Církevní reformu a řešení německé konfesijní otázky bylo podle císařových představ možné uskutečnit pouze v universálním smyslu a v součinnosti s papežem při současném zachování vedoucí úlohy císaře (i vůči koncilu). Proto se ústředním problémem vztahu mezi císařem a papežem stal generální koncil, a ne národní koncil prosazovaný protestanty. Politizace tohoto problému byla zjevná. Jakákoliv papežova podpora císařské náboženské a koncilové politiky musela zároveň přispět k růstu císařovi moci. Proto Karel V. nešetřil kritikou papeže, když se mu od něj nedostalo podpory. To stalo např. roku 1547, kdy papež Pavel III. přeložil všeobecný koncil z Tidentu do Bologne, tedy na území církevního státu. Císař zůstal i po podrobení šmalkadských knížat a měst odkázán na nábožensko-politické provizorium. Interim, určený původně nejen pro evangelické stavy, se nadto stal katalyzátorem nového politického a náboženského odporu, který roku 1552 pod vedením kurfiřta Mořice Saského vyústil v povstání proti Karlu V. Pak už se konečnému nábožensko politickému řešení na půdě říšského práva (,,náboženský mír na věčné časy") nedalo zabránit. Tento vývoj urychlil Karlovu abdikaci a vzdání se císařské koruny.



Ztroskotal tak další pokus o nadnárodní panství. Ještě předtím, než byla císařská hodnost roku 1558 předána Karlovu mladšímu bratrovi, došlo k rozdělení Karlovi světové říše mezi Filipa II. a Ferdinanda I.

Literatura:
Čornej, P., Kučera, J.P., Vaníček V. a kol.: Evropa králů a císařů. Významní panovníci a vládnoucí dynastie od 5. století do současnosti, Praha 1997
Teichová, A.: Dějiny středověku II, Praha 1968
Honzák F. a kol.: Evropa v proměnách staletí, Praha 1995
Seibt, F.: Karel V. císař a reformace, Praha 1998


Slezská univerzita Opava
Filozoficko - přírodovědecká fakulta

jméno: Pavel Holík
Obor: Historie odborná - 2
Ročník: 2002/2003