referát


Ludwig van Beethoven

(HTML náhled)

Ludwig van Beethoven

Při vyslovení jména Beethoven se málokomu nic nevybaví. Jeho génius buď přímo nebo zprostředkovaně ovlivnil celou Evropu. Protože hudebně i myšlenkově dalece předstihl svou dobu, zůstal dlouho nepochopen a někdy i neuznáván. Až pozdější generace dokázaly ocenit jeho velikost a některým se to nepodaří nikdy. Pojďte se blíže seznámit s osobností, která překonala a překoná věky, dokud na světě budou hudebně a vůbec všeobecně vzdělaní lidé.

Narodil se 17. prosince 1770 v Bonnu jako nejstarší ze tří synů manželů Bethovenových. Vyšel z pozoruhodných rodinných poměrů: Jeho despotický otec z něj chtěl mít za každou cenu zázračné dítě, jako byl Mozart, a proto malý Beethoven trávil mnoho času za klavírem, i když mu jako každému dítěti chyběl pohyb venku a dětský kolektiv. Navíc jeho otec, Jan Beethoven, který byl nevalným hudebníkem u kurfiřtova dvora, začal propíjet valnou část svého již tak hubeného výdělku a dostával rodinu do stále větších finančních problémů. Celá tíže zajištění obživy i výchovy dětí tak ležela na Ludwigově matce, velmi laskavé, starostlivé ženy s podlomeným zdravím.

Po několika krušných letech despotické drezury u klavíru se Ludwigu van Beethovenovi život poněkud ulehčil. Když starý Jan Beethoven, zjistil, že ze syna Mozarta nevychová, rezignoval na jeho výchovu a ponechával mu větší volnost. Pro rozvoj talentu Ludwiga van Beethovena bylo klíčové, že i přes neblahé zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i hře na klavír velmi pozitivní vztah.Ve věku dvanácti let se jeho velkým učitelem, přítelem i rádcem stal bonnský varhaník Christian Gottlob Neefe. Tento svobodomyslný protestant v něm silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, což se neslučovalo s poddanskou poslušností svým mecenášům.

V nelehkých chvílích dospívání byl mladému Beethovenovi útočištěm byt vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel se vzdělanou a uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Sem do oázy klidu se utíkal ze svého deprimujícího rodinného života a také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech se Ludwig odebral do Vídně. Představil se Mozartovi a bral u něj hodiny, na které přes všechnu vůli mistrovi nezbývalo mnoho času. Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu. Jeho starostlivá matka neunesla manželovo pití i rodinné živoření a umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o celou rodinu včetně nezvladatelného otce na sedmnáctiletého Ludwiga.

Do Vídně se mladý Ludwig po vyřešení rodinné situace vrátil až v roce 1792 již po Mozartově smrti. Studoval u Haydna, Salieriho a dalších věhlasných umělců soudobé Vídně. Všechny je překonal. Z počátku se nechal podporovat hudebně vzdělanou vídeňskou šlechtou, jako byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinských a Esterházyové, ale již od počátku mu bylo prokazování jakékoli milosti nemilé a zoufale toužil po nezávislosti. Neuznával šlechtu, která ve svém životě dokázala jedinou věc - uměla se vhodně narodit.

Během své nedlouhého, avšak bohatého tvůrčího období ze sebe vydal vše, co v něm bouřilo a hlásalo ty nejvyšší ideály. Ideály, které nabízela Velká francouzská revoluce, v níž Beethoven tolik věřil a která ho skrze Napoleona tolik zklamala. Ideály svobody a rovnosti všech lidí ve všech oblastech života. Svobody, které se jemu a mnohým ostatním nedostávalo a po které tolik toužil. Jeho díla vyzařovala i neuvěřitelné odhodlání prát se s nepříznivým osudem a nevzdat ani nejmenší potyčku s nepříznivou okolností. Vrcholem jeho tvorby a manifestem všech těchto ideálů se stala jeho poslední Devátá symfonie s (v té době naprosto neobvykle zpívanou) Ódou na radost na verše Fridricha Schillera. Do ní vložil veškerou svou životní energii a v ní dospěl k vrcholu svého tvůrčího vývoje. Přes všechen talent a genialitu byl stržen v rozletu zpět na zem. Kolem třicátého věku života se začala objevovat pozvolná ztráta sluchu. Během několika málo let byl Beethoven již úplně hluchý a neschopen dirigování. Přesto se nevzdával a skládal dál, i když ho choroba nepředstavitelně ničila hlavně po duševní stránce.

Jeho životní postoj manifestovala však veškerá jeho díla: třetí symfonie - hrdinská Eroica, která původně měla být věnována Napoleonovi, čtvrtá symfonie prosycená radostí láskyplného léta, pátá Osudová, kde se zoufale zračí tragédie hudebníkovy postupující hluchoty, šestá Pastorální, která popisuje tajemný klid venkova. Jakousi úlitbou nechápavému publiku byla symfonie Wellingtonovo vítězství, která byla jen ploše efektní. Jeho jediná opera Fidelio zůstala pro svou velikost nepochopena přesto, že ji autor několikrát přepracoval podle požadavků ředitele divadla. Do svých nejslavnějších klavírních sonát vložil Beethoven svou lásku a touhu po pospolitém rodinném životě, který mu nikdy dopřán nebyl: Appassionata - Vášnivá, Aurora - Jitřenka, Sonáta měsíčního svitu - nesmírně poetická a efektní, Patetická - Vzrušená. V Bethovenově srdci bylo dost místa pro každou z různých žen, po kterých toužil. Každá však z jeho náruče utekla nebo jí nebyl vytoužený okamžik dopřán z rodinných důvodů.

Vedle Napoleona, který Beethovena svým prohlášením se za císaře tolik zklamal, obdivoval skladatel i Johanna Wolfganga Goetheho. V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. K jeho tragédii Egmont napsal hudbu a toužil se osobně setkat s obdivovaným básníkem. Jaké však bylo jeho zklamání, když se z "knížete básníků" vyklubal "básník svého knížete"*. Goethe poklonkoval před šlechtou a vůbec nebyl tím svobodomyslným rebelem, kterého v něm Beethoven viděl.

Beethovenův celý život byl ve znamení boje s nepřízní osudu a nespravedlností světa. Poznamenán vzpomínkami na otcovu despotickou zvůli považoval právo na svobodu za stěžejní pro každou lidskou bytost. Toužil po lásce, ale byl nucen prožít celý život ve vnitřním osamění. Toužil po svobodě, ale byl do určité míry závislý na různých lidech. Toužil po spravedlivém světě a rovnosti lidí, ale kolem sebe viděl jen vykořisťování a boj proti osvobozeneckým hnutím. Toužil tvořit, ale byl postižen nemocí, která mu postupně kousek po kousku kradla sluch. Na konec se ke všemu ještě přidalo vleklé zhoršování fyzického zdravotního stavu. Proti všem těmto ubíjejícím ranám bojoval až do konce 26. března 1827.

*) Antonín Zhoř: "Sám proti osudu"

Lit. pramen: Zhoř, Antonín: Sám proti osudu, Nakladatelství Albatros, Praha, 1978