referát


Miroslav Hroch - Úvod do studia dějepisu

(HTML náhled)

Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1985



1. KAPITOLA – PŘEDMĚT A POSLÁNÍ HISTORIE

Historia – řecky = zkoumání, vědění, později „vyprávění o minulých událostech.

Dějepis – výchovně vzdělávací disciplína

Historiografie – dějiny jako vědní disciplína

Historie – věda, která zkoumá minulost lidské společnosti v určitém času a prostoru, v celé její konkrétnosti a komplexnosti, od jejího vzniku až po současnost.

Historie – vědecký obraz reálné minulé skutečnosti lidstva, společenských vztahů, souvislostí a zákonitostí.

Pomocné vědy historické – disciplíny, jejichž hlavním a přímým posláním je napomáhat historickému výzkumu, zvláště při studiu historických pramenů.

Pomocné vědy historické – disciplíny, které pomáhají historikovy shromáždit, interpretovat a hodnotit informační zdroje a údaje o minulosti, hlavně všechny druhy historických pramenů, aby se co nejvíce přiblížil k poznání skutečné minulé reality.

Z hlediska územního rozdělení rozeznáváme dějiny obecné, národní a regionální.

Historická věda – stejně jako každá jiná vědecká disciplína, hledá objektivní pravdu, směřuje od relativních pravd k pravdě absolutní.

Historiografie – musí usilovat o to, aby se výsledky poznání minulosti lidstva staly součástí společenského i individuálního vědomí co největšího počtu obyvatel.


2. KAPITOLA – HISTORICKÉ POZNÁNÍ, NA CESTĚ K VĚDĚ

Antická historiografie – HERODOTOS ( 485 – poslední zmínka 430 př.n.l. ) – otec dějepisu, dílo pojal jako zápas Evropy a Asie, popsal řecko-perské války. Součástí jeho díla jsou exkursy ( perský a egyptský ).

THUKYDIDES – zakladatel politických dějin, v historii mu jde o vymezení přímých závěrů pro vlastní politické dění. Zanalyzoval peloponéskou válku, součástí jeho díla je rovněž několik exkursů, z nichž nejvýznamnější je ARCHAIOLOGIE, v níž srovnává poměry v Řecku za řecko-perských válek s obdobím války Trójské. Napsal originální teorii o vzniku řeckých měst.

AROSTOTELES – dílo“Athénská ústava“ – zhodnotil ústavní reformy Solónovy, další vývoj athénské demokracie a podal i historickou charakteristiku nedemokratických vládních forem.

POLYBIOS – ( 2. století př.n.l. ) – dílo „Dějiny“ – porovnává dějiny Řecka s jinými zeměmi starověku. Jeho dílo vyniká spojením vlastního příčinného vysvětlení s činiteli sociálními a ústavními. Za hlavního činitele historického vývoje pokládal ústavu, za nejlepší formu vlády považoval království.
„Historik nemá být historikem knižním, ale sám se má účastnit politického života“

LIVIUS – ( 59 př. – 17 n.l. ) Ab urbe condita libri X ( Dějiny Říma až po rok 9 n.l. ) – sledoval vývoj římských institucí, je zastáncem republiky.

TACITUS – „Anály, Germania“. Chtěl sloučit zájmy jednotlivce ( svobodu ) a impéria.
Obdivoval císaře Traiana a Nervu.

Amnianus Marcellinus ( nar. Roku 332 n.l. ) – poslední antický dějepisec.


Historiografie ve středověku – nepatří do oblasti vědní, spíše je ji nutno chápat jako součást literatury. Smysl pro pravdivost byl oslaben křesťanskou ideologií.

Kroniky – Orosius, visigótský Isidor ze Sevilly – teologicko-antropologická díla.

Kultura se stala záležitostí církve, která byla přesvědčena o tom, že antickou vzdělanost nepotřebuje. Zaniklo tak spoustu vědních oborů.

Řehoř Tourský – „Dějiny Franků do 80. let 6. století

Fredegarova kronika – po Řehořovi určitý úpadek. První a závěrečná část jsou anály z Burgundska, od roku 658 pokračoval v kronice anonymní spisovatel.

BÉDA CTIHODNÝ – ( 672 – 731 ) – universální vědec, dílo „Historie anglosaského království“.
V 2. polovině 9. století se rozvíjí analistika – fuldské, loršské anály.

EINHARD – napsal 1. středověký životopis panovníka „Vita Caroli Magna“.

PAVEL DIACONUS – „Historie Langobardů“.

V 10. století v SRN – WIDUKIND – „Saská dynastie“

KOSMAS – (1040 – 1125 ) – a jeho latinská „kronika Boemorum“. V pojetí historie byl ovlivněn Reginem z Prümu. Byl zastáncem jednoty českého státu a latinské vzdělanosti.

Kroniky a historická díla byla od 12. století mnohem kvalitnější – souvisí to s rozvojem měst a kultury.

Oto z Freisingu – hl. teologicko-filozofická díla

Jan ze Salisbury – historik papežství – „Historia pontificalis“ „Dějiny jsou obrazovou galerií, jejichž studium povznáší člověka duševně“.


FRANCIE

Robert z Remeše – „1. křížová výprava“

Froissort – „Stoletá válka“


U nás – Dalimilova kronika ( snad dopsána roku 1314 )

Vavřinec z Březové ( 1370 – 1437 ) – „Husitská kronika“ ( popisuje 1. etapu husitství ).


Humanistické dějepisectví – zrodilo se ve 14. století v Itálii, pro tyto humanisty byl vzorem Livius. Za zakladatele humanistického dějepisectví lze pokládat F. PETRARCU – formuloval své představy o jednotě Itálie, přičemž vycházel z antických představ. Petrarca kritizuje prostému popisnému dějepisectví, zdůrazňuje princip výběru faktů a zformuloval hodnotící kritiku pro prameny.

MACHIAVELLI – politická praxe, dílo „ Florentské dějiny“ – popisuje souboj šlechty a středního měšťanstva, kritizuje politiku papežství, která umožnila roztříštěnost Itálie.

Dílo „Vladař“ – popisuje změny ústav a vládních forem ( jako Polybios )


U nás

Filip Melanchton – vycházel ze schémat církevních a světvých dějin

Václav Hájek z Libočan


Historiografie 17. století a osvícenství
G.B.Vico ( 1688 – 1744 ) – dílo „Nové vědy“ – používá srovnávací metodiku. Popisuje vznik náboženství, třídních bojů. Podle něho si lidstvo prožilo 1. etapu svého vývoje během dob římského impéria. Od středověku se dějiny periodicky opakují.
Osvícenství – neobyčejný rozmach dějepisectví. Osvícenské dějepisectví vycházelo z předpokladu, že se v dějinách projevují zákonitosti.

MONTESQUIEU – napsal dílo o starověkém Římě – zabýval se jeho velikostí a příčinami jeho rozpadu. Dílo „O duchu zákonů“ – hledá společenské zákonitosti, speciálně se zabývá vůlí. Rovněž pomohl k lepšímu poznání vlastních barbarských zákoníků a zanalyzoval v nich vlastnické a dědičné právo.

VOLTAIRE – Historie závisí na sebezachování blahobytu a vlastní pověsti. Pokusil se odvodit nejdokonalejší formu vlády, přičemž došel k názoru, že nejdokonalejší je ta, která dovede zajistit svobodu a majetek jedince zákony.

J. J. ROUSSEAU – za nejdokonalejší formu vlády považuje republiku. Byl zastáncem myšlenky rovnosti lidí bez ohledu na původ, byl ostrým kritikem feudálních vztahů a despocie.

SCHLÖSER - stupeň pokroku v dějinách se posuzuje podle stavu blahobytu a osobní svobody jedince. Byl profesorem dějin na universitě v Petrohradě a později v Göttingenu.

HERDER - provedl důslednou analýzu historického politického myšlení, umění, jazyka a společnosti.

GELÁSIUS DOBNER ( 1719 – 1790 ) – vypracoval kritiku starších českých narativních pramenů.

JOSEF DOBROVSKÝ ( 1753 – 1829 ) – utřídil staré české dějiny a podal nám základní rozbor české literatury. Ale při své práci použil některé padělky.

Největší přínos osvícenství – vytvoření filozofie dějin, jež zatlačila teologii a jež počala chápat historický proces jako řetěz příčin a následků.

Historiografie 1. poloviny 19. století.
19. století – století historismu. Velký vliv měla VFBR.

G. Wilhelm HEGEL – německý filozof, dějiny společnosti chápal jako souvislý vývojový proces. Zatímco podle něho se v přírodě vyznačuje dění cykličností, dějiny vytvářejí neustále nové tvary. Pokusil se o analýzu buržoazní společnosti.

GUILLAME GUIZOL :“Dějiny jsou dějinami třídních bojů“.

František PALACKÝ – velkou pozornost věnoval vlastní kritice pramenů. Popsal husitství, v němž viděl vrchol národních dějin.

K. EICHHORN – napsal dílo o vývoji německého práva a objevil řadu nových poznatků k německému feudalismu.


3. KAPITOLA – MARXOVO A ENGLSOVO POJETÍ DĚJIN

Kritika buržoazní společnosti, vykořisťování pracovních sil. Buržoazní společnost se podle nich dělí na 2 vrstvy – na tu, co vykořisťuje, a n a tu, co je vykořisťována. Kritizují politické dějepisectví, jež zkoumá jen politickou moc potentátů a zdůrazňují fakt, že od povrchních jevů je nutno přejít k vlastním hybným silám ( společnosti a historie )
-tj. asi základ, ostatní jsou nesmysly.


4. KAPITOLA – GNOSEOLOGICKÉ PROBLÉMY HISTORICKEJ VEDY

Historické poznání – na rozdíl od ostatních věd je badatel ( či vědec ) vzdálený od objektu či subjektu až několik 1000 let a ztrácí s ním přímý kontakt. Pokouší se o rekonstrukci dějin a začíná je studovat na základě dochovaných materiálů a duchovní činnosti lidí.


5. KAPITOLA - STRANÍCKOSŤ HISTORICKEJ VEDY


6. KAPITOLA – ZÁKONY A ZÁKONITOSTI HISTORICKÉHO VÝVINU


7. SPOLEČENSKO-EKONOMICKÁ FORMÁCIA A JEJ ZMENY

V těchto kapitolách autor čerpá hlavně z V.I.Lenina. Doporučuji přeskočit.


8. KAPITOLA – VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ POSLÁNÍ HIASTORICKÉ VĚDY
- má pomáhat současnému člověku se orientovat ve složitých problémech současnosti, hledat a nalézat perspektivu dalšího vývoje, aby umožnila jasněji vidět dlouhodobou kontinuitu historických jevů a procesů.

Historie se podílí na tvorbě a realizaci výchovně vzdělávací soustavy v trojím systému :
historické poznatky se dostávají do úzkého vztahu s poznatky jiných společenských věd
historie je součást kultury a vzdělanosti společnosti
historické vzdělání je obrazem úrovně současného vědeckého poznání
Společenská reflexe historické vědy – v tomto smyslu historiografie ve své produkci neustále odpovídá na 3 otázky:
jak se historie podílí na společenském pokroku
jak se historie jako věda reprodukuje – vzdělávání nových historiků a učitelů dějepisu
jak historie pomáhá člověku se orientovat v současnosti

Každá věda, stejně jako historie, se musí zabývat svou vlastní sdělitelností. Poznat, pochopit a sdělit je cesta, jak výsledky vědy připravit k realizaci v praxi. Bez sdělitelnosti ztrácí věda svůj význam a ohrožuje svou reprodukci a existenci.


9. KAPITOLA – POSTUP A TECHNIKY HISTORIKOVY PRÁCE

Předpoklady a etapy vědecké historické práce
Vědec – speciální příprava ( VŠ ) bio-psychický stav ( inteligence, schopnost tvůrčí práce ).
V prvním období studia přijímá již známé vědecké poznatky s cílem tyto poznatky zachovat.
Diplomová práce – základní etapa vědecké výchovy na VŠ.
Po VŠ vlastní vědecká práce probíhá neustále ve 2 základních rovinách : 1. seznamování s literaturou, metodikami 2. vlastní výzkum a zpracování určité otázky či tématu.
K výzkumu může přikročit jen ten pracovník, který má přehled o dosavadním stavu poznání daného oboru a musí si vytvořit vlastní informační a dokumentační systém ( knižní publikace a zvláště odborné časopisy ). Prvním předpokladem studia historie i k přípravě k vědecké práci je osvojení základních souborů poznatků ze světových a národních dějin a to i v tzv. speciálních historických disciplínách ( dějiny hospodářství, politiky, techniky a umění ). Vedle všeobecného přehledu o dějinách jako celku se každý tvůrčí historik specializuje na určitý úsek, období, území dějin. Historik by si měl vymezit okruh bibliografií, časopisů a periodik, které bude pravidelně sledovat. Vrcholnou etapou historikova poznání je studium, výzkum a zpracování badatelova tématu. Historik musí rovněž vynikat ve filologii. Vědecká práce historika je nemyslitelná bez znalosti nejméně jednoho světového jazyka a dále těch jazyků, ve kterých jsou psány historické prameny – latina, řečtina, němčina. Dokonale musí samozřejmě ovládat národní jazyk.


Etapy historikovy práce se tradičně rozdělují do 4 částí
a.heuristiku ( shromažďování literatury a pramenů )
b. kritiku ( rozbor a hodnocení pramenů ),
c. interpretaci ( jejich výklad ) a
d. syntézu ( zpracování ).

Jiné rozlišení etap
Volba tématu a stanovení problémů – téma určíme časově, místně a problémově a jeho užitečnost – buď sepíšeme zcela nové dílo nebo zpracujeme mnohokrát zpracované téma s novými, námi objevenými poznatky.
Zjištění, jak je téma pracované v dosavadním vědeckém bádání – informace o encyklopediích, studium historické literatury.
Zjištění okruhu pramenů – které se vztahují k tématu, zhodnocení jejich hodnoty. Učinit jejich rozbor s cílem určit jejich historickou hodnotu, pravost a věrohodnost.
Rekonstrukce historických procesů – na základě studia literatury a pramenů, sepsat závěr, ke kterým autor dospěl.
Závěrečnou etapu představuje adekvátní jazykové vyjádření poznatků a jejich publikace.


10. KAPITOLA – INFORMAČNÍZDROJE A BIBLIOGRAFIE

Informace – údaj, poznatek, jehož obsah byl převeden do sdělitelné formy ( řeč, text, číslo ). Zdrojem informací je vlastní skutečnost – tzv. elementární informace. Ta je pramenem informací pro další užití – složené informace.

Výměna informací
bezprostřední osobní kontakt – školy
zprostředkované osobní a pracovní kontakty – specialisté a instituce – televize, rozhlas a přednášky
prostřednictvím informačních dokumentů – za pomoci informačních pracovišť

Dokument – z hlediska informatiky hmotný předmět, který obsahuje zafixovanou informaci určenou ke sdělení a využití, je to prostředek přenosu určité informace v prostoru a čase.

Dokumenty –
Primární – obsahuje nové a originální poznatky
Sekundární – obsahuje seznamy a výtahy z pramenů primárních
Terciální – totéž pro skupinu předcházející

Bibliografie – „předsíň vědy“. Každá vědecká práce musí začít zjištěním, co bylo o daném tématu již napsáno. Je to soupis literatury. Slouží k průběžnému sledování literatury.

Bibliografie – všeobecné a tématické

Bibliografie – mezinárodní, státní a národní

Bibliografie – primární – je zpracována s knihou ruce Sekundární – sestavena z jiných bibliografií

Rešerše – zvláštní druh bibliografie.

Bibliografický popis knihy obsahuje tyto údaje : záhlaví ( jméno autora ), název či titul spisu, autorské údaje o původcích, označení vydání ( 1., 2. atd. ), místo vydání, nakladatelství, rok vydání, údaje o formátu a rozsahu díla, odkazy na spoluautory, anotaci a bibliografické poznámky.
Nejširší přehled o vydaných bibliografiích podávají bibliografie bibliografií a příručky. U nás vyšly „Základy bibliografie“.bibliografický katalog ČSSR registruje všeobecné bibliografie, od roku 1970 je rozdělen na českou a slovenskou část.


11. KAPITOLA- STUDIUM LITERATURY

Etapy studia literatury :
získávání informací o zkoumaném tématu ze všech zdrojů
osvojení, uchování a uspořádání získaných poznatků
produktivní myšlení, které na základě získaných poznatků a za pomoci vědeckých metod vyvozuje nové závěry
využití výsledků vědeckého poznání ve společenské praxi – jejich zveřejnění
historický pramen – zdroj informací, což může být jak skutečnost sama, tak i dokument jako nositel informací. Je to vše, co vzniklo lidskou činností a z potřeb lidského života a přitom může sloužit k poznání minulosti. Na rozdíl od literatury je bezprostřední součástí nebo odrazem historického procesu, je mu většinou časově i prostorově blíže než literatura.

Literatura – odborná, populárně-vědecká a pomocná
Odborná – vzniká na základě vlastního zkoumání pramenů
Populárně-vědecká – neusiluje o publikování nových poznatků, pokouší se shrnout a srozumitelně vylíčit všeobecně známá fakta z určitého vědeckého úseku a přiblížit je co největšímu okruhu čtenářů.
Pomocná – knihy zabývající se technikou, uměním atd.

Historik ve svém díle musí sepsat všechnu literaturu, kterou použil ve svém díle. Na druhou stranu nesmí do seznamu napsat takovou, kterou neprostudoval a zjistil její existenci jen bibliograficky.


12. KAPITOLA – DOKUMENTACE VĚDECKÉHO BÁDÁNÍ
Adept vědecké historické práce si musí uvědomit, že jeho hlavní úkol spočívá v tom, že musí shromáždit všechny dostupné informace a prameny ke zkoumanému tématu – „ideální dílo“, které však vždy zůstane jen u té ideální myšlenky.

Soubor informací lze rozdělit do 3 základních skupin
fond informací, které slouží jen jako informace o informacích, přesněji řečeno o zdrojích informacích.
fond fotografických informacích
fond vlastních informačních zdrojů ( knihy , časopisy )

vědec musí brát v zřetel rozsah a kvalitu jednotlivých informací, a rovněž proporce mezi vlastními novými poznatky a převzatými poznatky.


13. KAPITOLA – PRÁCE S PRAMENY
Základní druhy pramenů – 3D, ikonografické, výsledky bádání speciál. disciplín ( archeologie ), mechanické ( fotografie, diapozitivy, filmy, audio )

Definice Ernsta Bernheima
Široké pojetí – Prameny jsou materiálem, odkud naše věda čerpá své poznání ( např. strom )
Úzké pojetí – Prameny jsou výsledkem lidské činnosti, které buďto již svým posláním nebo jen pouhou existencí, vznikem nebo jinou okolností jsou vhodné pro poznání a ověřování historických faktů.
Historický pramen – stopy, výsledky lidské společnosti, které slouží k poznání a rekonstrukci historických procesů.

Definice Gerharda Labudy – Prameny jsou veškeré pozůstatky lidské společnosti, které jsou výtvorem její práce a současněse aktivně podílely na vývoji společenského života.

Klasifikace historických pramenů
na základě formálních znaků
podle původu
obsahu
informační struktury
typů

Z hlediska formálních znaků ( A ) dále prameny členíme :
a. prameny tradované ústně
b. prameny nepsané
c. prameny písemné

Z hlediska původu ( B )členíme prameny :
Na PAMÁTKY – mají s prameny společné to, že vědomě podávají zprávy, informace ( jak dokumenty, tak např. památník, medaile )
Na POZŮSTATKY – veškeré hmotné ( pís. i nepísemné ) stopy po existenci a činnosti člověka.

Z hlediska obsahu ( C )prameny dále členíme :
prameny ergotechnické – odrážejí existenci a hospodářskou činnost člověka
sociotechnické – sídliště, noviny, paměti
psychotechnické – vznikly za účelem registrace nebo předávání myšlenek ( programy politických stran, publicistika )
tradice – spojuje všechny znaky předešlých kategorií

Z hlediska informační struktury ( D ):
Psané a nepsané – rozdílné metody jejich zkoumání
Bezprostřední = samy jsou fakty, a zprostředkované – musíme najít metodu, jak je doplnit či sladit s bezprostředními prameny

Z hlediska typů ( E ) – kritériem je to, do jaké míry je pramen schopen sám o sobě vypovídat v 1.fázi heuristického postupu
Máme 7 zákl. druhů = psané, etnografické, lingvistické, hmotné, ústní, fotografické a fonografické.

Památky –
a. projev tvůrčí schopnosti a práce člověka, zejména v oblasti vědy, umění, techniky a výroby.
b. jednotlivé předměty a jejich soubory, stavby a pozemky, historické zahrady a parky,místní názvy atd.
kritériem pro památky je vždy vyjádření vztahu uchovatele nebo ochránce předmětu, který se stává památkou v momentě, kdy někdo rozhodne nebo zasluhuje, aby byl zachován. Většinou jde o osobní zájmy, sběratelské či celospolečenské. Památky jsou prameny vznikající selekcí.

Instituce zkoumají památky trojího původu o jejichž uchování bylo rozhodnuto v minulosti. Jejich zkoumání je obtížnější než u památek zbylých dvou skupin.
Pozůstatky činnosti institucí, jež byly po selekci uspořádány ve fondech
Památky, jež vznikly v důsledku archeologického či jiného výzkumu


14. KAPITOLA – PRAMENY NEPSANÉ

Klasifikace : a. hmotné b. obrazové c. tradované ústně ( tradiční )
Klasifikace moderní ( Topolski ) : a. prameny vyjádřené v nepsaných symbolech b. historická fakta

Nepsané prameny lze charakterizovat :
1. Veškerý soubor nepsaných součástí minulosti ( předmětů a informací ) získaný terénním výzkumem, sběrem atd. za účelem vytvoření informační struktury podle metod speciálních disciplín.
2. skupiny izolovaných nepsaných součástí minulosti, jež byly kriticky charakterizovány v nálezových zprávách s příslušnou dokumentací.
3 . soubor izolovaných památek nepsané povahy,jež nebyly kriticky charakterizovány v nálezových zprávách a nemají příslušnou dokumentaci.

Na čem závisí, aby se dochoval nepsaný pramen – na materiálu, na hodnotě, která mu byla přisuzována v minulosti a na prostorových vlastnostech.

Pojmový výklad
kultura – geograficky uzavřený komplex archeologických pramenů reprezentující konkrétní pospolitost v ohraničeném časovém úseku.
Civilizace – slovo označující celkovou ekonomickou, technickou a kulturní úroveň, k níž dospěla lidská společnost v určitém historiografickém území.


15. KAPITOLA – PÍSEMNÉ PRAMENY

Máme 3 zákl. kategorie písemných pramenů :
a. literární prameny ( vyprávěcí )
b. prameny institucionální povahy
c. prameny osobní povahy.
Vnitřní členění literárních pramenů : 1. historické prameny ( anály, legendy, kroniky ) 2. publicistika ( noviny , časopisy ) 3. odborná literatura 4. beletrie

Vnitřní členění pramenů institucionální povahy ( aktový materiál, nejpočetnější skupina písemných pramenů ):
Spisy - nemají charakteristický tvar listin (sloužily k záznamům porad, nebo k záznamům interních porad svolané kvůli potřebě instituce, nebo jako hlášení k poddaným = podnět k dalším úředním jednáním )
Sdělovací prameny - měly za úkol sdělit informaci jiné instituci,skupině či jednotlivci.
Pamětní knihy – měly zachovat informace, údaje, povídání o určitých dějích pro budoucnost – např. městské pamětní knihy ( vznikly z činnosti městské samosprávy nejstarší je z Chebu; klášterní knihy, kroniky železničních stanic )
Evidenční prameny – vznikly z potřeb institucí podchycovat a evidovat skutečnosti a jevy z různých oblastí společenského života. Ve feudalismu to byly například urbáře.
Normativní prameny – písemnosti s nějakou funkcí, které mohly být regionálně omezeny. Např. některé vyhlášky určovaly právní situaci poddaných
Listina – nepatří pod aktový materiál, písemné svědectví o završení úředního jednání ( musí obsahovat pečeť, materiál ), má 3 části – protokol, text, eschatokol.
Zemské desky – měly zjišťovat nedotknutelnost šlechtického majetku, pro Slezsko byly zemské desky vedeny pouze pro knížectví Opavské a Krnovské, Moravské zemské desky jsou vedeny od roku 1348.
Dvorské desky – vznik za vlády Přemysla Otakara II., soupis královského majetku, vedeny u dvorského soudu.
Gruntovnice ( pozemková k. ) – zapsán poddanský majetek, od roku 1850 vedeny u okresních soudů.
Katastr – pro Moravu lánový rejstřík a pro Čechy berní rula. ( josefovský, stabilní – součástí je indikační skica. Karolinský katastr – vznikl v 1. polovině 17. století, nejstarší slezský katastr ).
Matriky – vedeny na katolických farách, roku 1868 je zaveden sňatek civilní – jsou vedeny civilní matriky
Sčítání lidu – od roku 1880 pravidelné sčítání v Rakousku-Uhersku, poté každých 10 let.
Edice – doslovný nebo zkrácený přepis, přetisk dokumentu.
Edice listin – kodex
Kodex diplomaticus et epistolaris Silesie ( Bohemie, Moravie ).

Písemnosti osobní povahy - prameny jsou subjektivní povahy,dějepisce zajímá korespondence významných osob z politiky, kultury a vojenství. Důležitá je zde pravdivost ( skoro 100 % - jen největší hajzl lhal nejbližším). Soukromá korespondence je uložena v archivu národního muzea.
Paměti – bývají koncipovány jako osobní příspěvek k poznané minulosti. O hodnotě pamětí musí rozhodnout historik. Paměti veřejných činitelů bývají téměř vždy obhajobou vlastní aktivity.
Noviny a časopisy – mají 2 funkce – informativní a zároveň se snaží o názorové, politické a ideové ovlivnění. Noviny se orientují na nejširší čtenářskou veřejnost, časopisy obsahují rozsáhlejší články a rozbory určité problematiky.

Prameny písemné vyprávěcí – krátká zpráva, letopisy, legendy ( staroslověnské, latinské, staročeské ), kroniky ( dochází k jejich hodnocení ).


16. KAPITOLA - EDICE A EDIČNÍ TECHNIKA
Vynechat, naprostá hrůza.


17. KAPITOLA – KRITIKA A INTERPRETACE PRAMENŮ
Kritika – studovat a analyzovat prameny znamená v první řadě určovat jejich pravost a míru pravdivosti.

Kritika
– vnější ( pravost – časová, autorská )
- vnitřní ( ocenění obsahu )
Falsum – do původního textu byl proveden zásah – smyslem bylo změnit obsah či výklad dokumentu. Falza byly zhotovovány například k zmatení protivníka ( ve vojenství ), jeho kompromitování, zájmy propagandistické ( k ovlivňování veřejného mínění ).
Mezi nejznámější falzifikátory minulého století patří A. Boček. Falza lze rozpoznat podle materiálu a techniky zhotovení, smyslu pramene, lingvistiky, obsahu pramene a dobu vznikem.
Interpretace pramenů – výklad pramenných informací. Zásada historika zní – nezaměňovat význam a účel pramene, aby jej neodlučovalo z časových a věcných spojitostí. Interpretace vyžaduje znalost reálií, které pramen uvádí – míst, osob, dobu.


18. KAPITOLA – HISTORICKÉ VĚDECKÉ ÚSTAVY A PRACOVIŠTĚ

AV – ústav českých dějin s pobočkou v Brně – oba jsou hlavními garanty při vydávání našeho nejdůležitějšího historického časopisu – ČČH.
Archeologický ústav v Praze a v Brně, dále Orientální ústav, katedra pro studia řecká, římská a latinská, ústav teorie a dějin umění, vojenský historický ústav v Praze a vysoké školy.
KNIHOVNY – známe je již ze starověku, rozmach nastal po vynalezení knihtisku. Posláním knihy je nejlépe evidovat a uchovávat výsledky historického bádání. Knihovny máme veřejné, vědecké a odborné. Nejznámější na světě jsou v Moskvě, Washingtonu, Londýně a v Paříži.
ARCHÍVY – El. úkolem je shromažďovat, uchovávat, evidovat a zpřístupňovat historicky cenné písemnosti, které vznikly z činnosti osob. Počet objektů v archivech ( na rozdíl od muzeí ) roste automaticky – instituce a úřady předávají písemné prameny, které vznikly z jejich činnosti. Tyto dokumenty jsou ukládány do archivu až po uplynutí dlouhé doby, kdy již ztrácejí praktický význam ( samozřejmě proběhne selekce, jelikož některé dokumenty nemají historickou cenu ). Badatel si musí uvědomit, že v archivech není všechno. Obvykle v nich bývá od 3 do 20% z dané doby, či dokumentu. Základní pomůckou je archivní inventář. V inventáři jsou všechny důležité informace – inventární jednotka fondu, signatura, stručná charakteristika.
MUZEA A PAMÁTKY – muzea shromažďují, ochraňují a zpřístupňují hmotné prameny. Funkce muzea je universálnější než archivu. Především proto, že prezentované předměty a dokumenty jsou nejen o vývoji společnosti, ale i o přírodě. Muzeum se skládá z depozitáře a z objektů a místností určených pro výstavy. Existují muzea komplexní i speciální.


19. KAPITOLA – METODY HISTORIKOVY PRÁCE

Nejdůležitější je kritika pramenů na jedné straně a vlastní písemné zpracování výsledků analýzy na straně druhé.
Pramenné a mimopramenné poznání
Pramenné – heuristika, vnitřní a vnější kritika, informace z pramene.
Mimopramenné – 3 skupiny ( osobní zkušenost, dosavadní výsledky historické vědy, výsledky ostatních věd, které mají vztah ke sledovanému tématu ).
Induktivní a deduktivní metoda.
Indukce – metoda empirického studia jevů, které přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům.

Indukce
– úplná ( zjistíme, že v 17. stol. Každý rolník musel vykonat tolik roboty )
-neúplná ( odhadujeme průměrný plat dělníka v továrně v meziválečném období)
Záleží to na pramenech. Z urbářů se dozvíme, kolik té roboty bylo, kdežto výplatní záznamy z továren nemáme.

Dedukce – výsledné tvrzení ( názor ) se odvozuje z jednoho nebo několika tvrzení, úsudku jiných a to s použitím primární logiky


20. KAPITOLA – PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA

Přímá – shrneme paměti současníků, dobovou korespondenci a publicistiku, poté rekonstruujeme průběh bitvy, události.
Nepřímá – nedostatek pramenů, musíme použít pramen o analogických vztazích ( např. víme, že Valdštejn nerad riskoval a proto jeho ústup v bitvě u Lützenu neznamenal porážku ).


21. KAPITOLA - DIACHRONNÍ A SYNCHRONNÍ PŘÍSTUP K HISTORICKÉMU VÝVOJI

Diachronní – dějiny města líčíme od jeho založení až po současnost, život významné historické osobnosti líčíme od jejího narození a po smrt atd.
Synchronní – historik sleduje stav na mnoha místech v téže době. Např. dějiny České republiky líčíme jako vývoj 3 celků, ale často se historikové schylují k obecným charakteristikám. Každá syntéza dějin většího celku je založena na kombinaci obou přístupů.


22. KAPITOLA – KVANTITATIVNÍ METODA

- zjišťují počet ( obyvatel města, vojáků ) období – předstatistické (do 18. století)

- statistické (po současnost – máme zemské desky, matriky apod)


23. KAPITOLA – MODELOVÁ ANALÝZA

Užívá se při zkoumání velmi složitých procesů, problémů. Zpravidla to jsou problémy, ke kterým nemáme prameny.


24. KAPITOLA – METODA SONDY

- metoda „vzorku“. Používáme ji, jestliže máme za úkol zpracovat obrovské množství dat. Čas věnovaný jejich zpracování může být neúměrný. Např. chceme li zjistit průměrnou životní úroveň rolníka v Rakousku- Uhersku – nelze zkoumat jednoho po druhém, a proto provedeme analýzu na vzorku a výsledky aplikujeme na všechny ( výsledky generalizujeme ).


25. KAPITOLA – KOMPARATIVNÍ METODA

- žádné vědecké dílo se bez komparace neobejde

- nároky:
1) musíme srovnávat téže kategorie (podle stejné definice)
2) určení cílů komparace není totožné s vymezení problematiky
3) určit kritérium komparace – musíme porovnávat podle hledisek, které můžeme uplatnit na všech objektech komparace
4) mimořádný význam má určení v jakém vztahu časové ose budeme komparativní metodu aplikovat


26. KAPITOLA – TYPOLOGICKÁ METODA PERIODIZACE

Typologie – nauka o typech, o způsobu zařazování určitých jevů do širší souvislostí
Tuto metodu používám např. při analýze středověkých měst u nás. Na počátku typologického rozboru shromažďujeme charakteristiky jednotlivých jevů a určujeme v čem se shodovaly a v čem se lišily. Shody a rozdíly poté opět sdružujeme do obecnějších kategorií. Řadu společných rysů s typologickou metodou má periodizace. Při periodizaci rozčleňujeme na základě diachronní komparace historický vývoj určitého teritória na časové úseky. Tyto časové úseky mají vždy základní charakteristiku, která přímo ovlivňuje všechny události a vztahy, které se v jejích průběhu udály.

BIOGRAFICKÁ METODA
A) individuální – myšlení vlivné osoby, její život
B) skupinová – sociální, národní či politické hnutí

GEOGRAFICKÁ METODA

Požadavky:
1) historický proces byl vždy zkoumán s ohledem na geografické prostředí v němž se odehrával.
2) aby to prostředí bylo dobře poznáno.

Nejdokonalejší aplikace této metody je identifikace a lokace geografických názvů. Historickogeografický obraz zkoumané oblasti musí být územně vymezen patří sem údaje o reliéfu.

HISTORICKÁ DEMOGRAFIE
Jejím úkolem je studium historického vývoje počtu, struktury, umístění a pohybu obyvatelstva od nejstarších dob až po současnost. Historický vývoj počtu obyvatelstva na našem území lze rozčlenit do čtyř etap.
1) do konce 13. století to studujeme na základě kosterních pozůstatků
2) do počátku 16. století přímé prameny dovolují studovat početnost obyvatelstva.
3) Od počátku 16. století do poloviny 19. století – hist. Demografie se rozvinula plně své možnosti a odpovídá nám na všechny otázky
4) Do současnosti – demografie statistika

FILOLOGICKÁ METODA V HISTORICKÉ VĚDĚ
Jazyk, důležitý historický pramen pro studium etnogeneze jednotlivých národů (např. vysoký stupeň rozvoje řemeslné výroby jsou doloženy nejen svědectvím písemných pramenů, ale také rozvinutou terminologií nebo podle názvu obce lze určit její stáří (např. ve 12 století končily obce na of a ín, ve 13. století se používaly lhoty.

ZÁSADY HISTORICKÉHO VÝKLADU
Proces historického zkoumání dostává povahu vědecké práce po jeho vyjádření v písemné podobě. Dílo píšeme podle dané osnovy. Látka má být rozdělena do kapitol. Úvodní kapitola by měla formulovat problém, jeho zařazení do širšího rámce a objektivnějších souvislostí, dále vývoj názorů na problém, tj. přehled dosavadní odborné literatury. Následující kapitoly obsahují vlastní zpracování. Závěrečná kapitola má podat řešení daného problému. Potom kvalita díla závisí

1) přiměřenost jazyka
2( srozumitelnost terminologie
3) přesvědčivý výklad

FORMY A TYPY HISTORICKÝCH PUBLIKACÍ

Zpráva – ústní i písemná, stručné konstatování nějakého faktu (Zpráva o literatuře)
Referát – ústní projev, odborná přednáška, nejobvyklejší je o jednom díle tzv. abstrakt
Koreferát – navazuje na referát, který doplňuje, nesmí opakovat to co již bylo v referátu řečeno.
Monografie – všestranný vědecký výzkum vymezeného historického objektu

Kandidátská práce – má vyřešit vědecký úkol, takové úrovně, že přináší nové poznatky

STRUKTURA A ÚPRAVA HISTORICKÉHO DÍLA

1) titulní strana
2) úvod
3) vlastní práce
4) závěr a cizojazyčné resumé
5) poznámky a citace
6) seznam literatury
7) rejstříky a obsah