referát


Nero

(HTML náhled)

Nero se narodil v půli ledna roku 37. Jeho porod byl těžký, plod měl v matčině lůně ( Agrippina, rozuměj mladší, jelikož byla dcerou Agrippiny ) špatnou polohu a nevycházel ven hlavou, ale nohama. Malý Nero spatřil světlo světa v Antiu, 35 mil na jih od Říma. Agrippina byla Caligulova sestra ( jejich otcem byl Germanicus ). Caligula se choval ke své sestře Drusille jako ke své ženě. Když roku 38 zemřela, klesl na duchu. Uchýlil se do vily u Albánského jezera a celé dny hrál v kostky. V roce 39 se zbavil zármutku a v den výročí jejího narození pořádal velkolepé hry. Agrippina ani Livilla ( Caligulovy sestry) se nikdy netěšily takové oblibě jako jejich zesnulá sestra. U dvora však vládlo přesvědčení, že s nimi Caligula udržuje krvesmilné styky. Lucius Domitius, jak se Nero jmenoval za mlada, brzy ztratil otce, který zemřel přirozenou smrtí na nemoc, které se tehdy říkalo vodní otok. Ještě dříve přišel i o svou matku, která byla usvědčena z účasti na spiknutí proti císaři Caligulovi. Byla poslána do vyhnanství na Pontské ostrovy. To jsou malé a téměř neosídlené ostrůvky sopečného původu na západním pobřeží Itálie poblíž Neapole. Otec dvouletého Lucia se snažil zachránit pro syna alespoň něco z majetku domu, tak velice ohroženého, když Agrippina upadla v nemilost. Právě proto odkázal v závěti synovi pouze 1/3 jmění a 2/3 udělil císaři. Doufal, že si tak císaře usmíří a přiměje ho, aby jeho synovi ponechal tu 1/3 rodinného jmění, což při obrovském majetku Domitiů představovalo stále velký majetek. Ale mýlil se. Caligula, který rozhazoval miliony, se velmi často ocitl ve finanční tísni a proto zabral i onu třetinu. Chlapec tak po otcově smrti zůstal bez rodičů a bez peněz. Ujala se ho otcova sestra Domitia Lepida. O svého synovce se však moc nestarala a proto se maličký Lucius potuloval po domě zanedbaný. Domitii Lepidu občas navštěvovala její dcera z druhého manželství – Valeria Messalina. Byla už několik let Claudiovou manželkou. Když Caligula v lednu roku 41 zemřel, stal se Claudius císařem a Valeria císařovnou.

Majetek zkonfiskovaný Caligulou byl vrácen vdově po Domitiovi a jeho synovi tj. Agrippině, která se vrátila z vyhnanství. Agrippina se snažila „ uhnat „ nějakého muže, který by byl bohatý, měl dobrou pověst a byl by dobrým otcem Luciovi. Zalíbil se ji Passienus Crispus. Byl to dvojnásobný konsul, uznávaný řečník a častý host postupně na dvorech všech císařů.Agrippinu nejvíce zaujal jeho obrovský majetek, který byl odhadován na 200 milionů sesterciů ( nejběžnější římská mince ). Intrikami se jí ho podařilo rozvést. Proč si ji vzal ? Dělalo mu dobře, že jeho manželka je císařova sestra. Jejich manželství zůstalo bezdětné a tak po několika letech Passienus učinil dědicem manželku a nevlastního syna. Dokonce svěřil Agrippině obsah závěti. Ta z obavy, že by mohlo dojít ke změně jeho vůle, Passiena otrávila. V té době vládl římskému impériu Claudius. Ten si moc dobře pamatoval, jak sprovodili ze světa Tiberia. Žil v neustálém strachu, že se i proti němu něco chystá. Proto při každé slavnosti stáli v paláci ozbrojení prétoriáni.

Každý, kdo se dostavil na audienci, byl podroben důkladné osobní prohlídce – bez ohledu na společenské postavení či pohlaví. V roce 48 došlo ke sporu mezi Agrippinou a Messalinou. Agrippina ji proto nechala zavraždit a sama se začala ucházet o Claudia. Císař měl 60 let, toužil po klidu a bezpečí.Měl proto spojovat se manželstvím s cizím rodem, vtahovat do rodiny nové lidi ? Vždyť Agrippina byla jeho příbuzná, tak komu mohl více důvěřovat ? první Agrippinin krok, ještě před oficiálním zasnoubením s Claudiem, byl dosti pochopitelný. Rozhodla se, že ožení svého syna Lucia ( Nero ) s dcerou císaře a Messaliny – Octávií. Mělo to ale jeden háček. Octávia měla již ženicha – a to už celých sedm let ( Octávii bylo teprve 10 let ) – Iunia Silana Torquata. S ním Agrippině pomohl Vitellius, který vykonával úřad cenzora. Do kompetence této funkce spadalo například i provádění určitých změn ve složení senátu. Cenzor měl právo vyloučit ze shromáždění ty osoby, které vedly podle jeho mínění nemorální život. Toho Vitellius využil a vyloučil Silana ze senátu. Krátce na to bylo Silanovi doporučeno, aby se zřekl i úřadu praetora. Během svatebních slavností Claudia a Agrippiny spáchal Silanus sebevraždu.

Agrippina, když se stala císařovnou, vysvobodila Seneku z korsického vyhnanství a udělila mu jako filozofovi čestnou funkci vychovatele svého syna. ( Seneca pocházel z hispánské Cordoby, trpěl chronickou rýmou a v důsledku této nemoci velmi zeslábl. Dokonce unikl smrti, která mu hrozila od Caliguly. Byl totiž obviněn z cizoložství s císařovou sestrou Livillou. Ale jedna jeho známá přesvědčila Caligulu, že trpí smrtelnou nemocí a že s takovým člověkem se císař nemusí zabývat. Znělo to velmi věrohodně – při pohledu na Senecu. Přišel pouze o 1 majetku a byl vyhoštěn na Korsiku. Obžaloba, rozsudek a vyhnanství – to vše v jeden den. ). Seneca zasvětil Lucia do tajů tehdejší poezie. V již dětství skládal Nero básně. A nejen to – Lucius jako chlapec měl bystrý a široké zájmy – maloval, modeloval a zpíval. Seneca však nebyl jediným Luciovým vychovatelem. Jeho výchovou se rovněž zabývali řečtí učenci Alexandros a Chairemón.Poté Agrippina přistoupila k realizaci plánu, který měl pro císařovnu větší význam než manželství samo – jednalo se o adopci. Překážel ji v tom jeden fakt – Claudius měl syna Britannica, který byl o 4 roky mladší než Lucius Domitius. A adopce by formálně dala Luciovi stejná práva, jaká měl Britannicus a fakticky by byl v lepší situaci. Když Claudius zplodil s Messalinou syna, chodil s ním nosíc ho na rukou na fórum a představoval lidu budoucího císaře. Nakonec však podlehl Agrippině i jejímu poradcovi Pallasovi.

Claudius adoptoval Lucia 25. 2. roku 50. Od té doby znělo plné jméno syna Agrippiny a Gnaea Domitia Nero Claudius Drusus Germanicus Caesar. Claudiův otec, zvaný stručně Drusus, se proslavil za doby Augusta dobytím Germánie ( země mezi Rýnem a Labem ). Odtud pochází přídomek Germanicus. Drusus zemřel ve 30 letech po nešťastném pádu z koně roku 9 př.n.l. Claudiovi byl tehdy 1 rok a Germanicovi, budoucímu otci Caliguly, Agrippiny, Drusilly a Livilly, pouhých 6 let. Nero je původem sabinské slovo a znamenalo „mužný“. Rod Claudiů se přistěhoval do Říma právě z kraje Sabinů.

Čtvrtého března roku 51 si Nero oblékl mužskou togu, což znamenalo, že dosáhl dospělosti. Bylo mu teprve 14 let, obyčejně k tomuto slavnostnímu aktu docházelo až v 17 letech. Nebyla však stanovena zákonná věková hranice, v zásadě o tom rozhodovali sami rodiče. V senátu pronesl řeč, ve které děkoval adoptivnímu otci za jeho náklonnost. Senát chtěl dokázat, jak je nakloněn mladému muži. Bylo uneseno ( se svolením císaře ), že Neronovi bude udělena hodnost konsula již ve 20 letech, i když běžně bylo u muže vyžadováno překročení 33 let. Rovněž dostal titul Princeps inventutis – náčelník mládeže. V tomto období Nerona samozřejmě nezajímala politika nebo snad rétorika. Měl rád hudbu, písničky a jízdní závody. Ty se konaly před 300 000 diváky. Závodu se účastnily 4 vozy. K startu se používal bílý šátek, který po spuštění z ruky pořadatele ( císaře či jiné významné osobnosti ) dával pokyn ke startu. Na sklonku svého života se Claudius začal více věnovat Britannikovi než Neronovi. Řekl : „ Chci, aby římský lid měl jednou skutečného císaře. Též vyléčí Tě, kdo tě zranil „ ( druhou větu pronesl řecky ).
Tato slova se donesla k Agrippině. Snad se začala obávat, že se její syn nestane císařem a proto se rozhodla Claudia otrávit, k čemuž mělo dojít během večeře. Bylo zvykem, že každý vládcův pokrm ochutnával nejprve tzv. praegustator, tehdy jím byl Haletus. Kdo by tedy chtěl otrávit císaře, musel zasvětit do svých plánů i tohoto praegustatora. Ten večer se podávaly houby – Claudiovo oblíbené jídlo. Není jasné, kdo jídlo opravdu otrávil. Zda Agrippina, nebo Haletus na její příkaz. Podle svědectví některých zúčastněných začal jed ihned účinkovat. Jiní na rozdíl tvrdili, že ihned po pozření jídla začal císař zvracet. Agrippina pokynula Xenofóntovi, osobnímu lékaři císaře, který se těšil jeho bezmezné důvěře. Xenofón přiskočil, aby Claudiovi pomohl. Vložil mu hluboko do hrdla pero používané k vyvolání zvracení, bylo však namočené do prudkého jedu. Císař trpěl celou noc, zemřel při svítání, dne třináctého října roku 54. Druhý den odpoledne byl Nero prohlášen za císaře. V senátu pronesl řeč ( jejíž autorem byl Seneca ) a začaly dostihy v podlézání, protože každý si chtěl získat císařovu náklonnost. Dostal titul Augustus ( vznešený ) a veškeré hodnosti a pravomoci jako předcházející císařové. Do císařského paláce se Nero vrátil až pozdě večer. Velitel strážní kohorty se obrátil na císaře se žádostí o vydání nočního hesla pro hlídky. Heslo zní „ nejlepší matka „ prohlásil císař. Dával najevo svou úctu k matce. Stávalo se, že při cestách nosili jeho matku otroci na nosítkách a Nero chodil vedle ní pešky jako někdo ze služebnictva. Agrippina byla velice ctižádostivá a proto začala kontrolovat finance celého impéria, ovládla i císařskou kancelář. Symbolem její pozice ve státě se staly některé druhy mincí, které vešly do oběhu krátce poté, co se Nero ujal vlády. Na jedné straně byla vyobrazena císařova hlava, na druhé straně matčina. Ctižádost císařovny omezovalo do jisté míry fakt, že se jako žena nemohla účastnit porad v senátu. Ale i s tím si poradila. Jednání senátu pozorovala skryta za závěsem. Samozřejmě, nikdo neočekával, že se Nero jako sedmnáctiletý chlapec okamžitě ujme vlády zcela sám a bude vládnout celému římskému impériu. A jak Nero vlastně vypadal ? Rozhodně nebyl ošklivý, jeho obličej měl pravidelné mužné rysy, ale skrýval jakýsi nepříjemný, skoro odpudivý výraz. K tomu zelené oči a spousta pih. A měl krásné, husté, světlé vlasy, o které pečoval a natáčel si je jako nějaká dívka. Z počátku byl Nero hubený, ale již od adolescence měl sklony k obezitě. Obezita se projevila značněji, když přestal růst. Rostlo ale pouze břicho, nohy zůstaly hubené, což na lid činilo dojem disharmonie jeho těla. Když se ujal vlády, musel začít vykonávat četné povinnosti. Nero velice dobře pochopil situaci, ve které se ocitl. Pochopil, že stačí drobné klopýtnutí a vše ztratí ve prospěch Britannika. Texty významných proslovů a řečí mu vždy napsal Seneca, jiní vychovatelé mu poradili, co a komu odpovídat, kdy se má usmát, jak získávat popularitu drobnými gesty. Nero byl velice inteligentní a měl v sobě i herecký talent, a svou roli zastával výborně. Dosud si však neuvědomoval svou neomezenou moc. Stále se věnoval svým koníčkům. Ale od doby, co byl císařem, se jim musel věnovat skrytě. Nejvíce mu učaroval zpěv a hudba. V době počátku své vlády byl velice populárním zpěvákem Terpnos – „ modla mas „. Stejně jako dnes, tedy o 20 století později, chodila mládež na jeho koncerty a nahlas zpívala jeho písničky. Nero zval Terpna často k sobě na císařský dvůr. Někdy si vzal loutnu a napodoboval jeho zpěv. Dle svědectví služebnictva se tak dělo stále častěji. Nero začal na sobě pracovat. Měl dosti slabý hlas a nepříliš čistý tón. K posílení hlasu používal metod profesionálních zpěváků – když ležel, kladl si na hruď olověnou desku, vyhýbal se některým jídlům a čas od času si vyvolával zvracení. Nero se také musel začít zabývat válečnou politikou říše. Na východě impéria začali ohrožovat římskou říši Parthové – jednalo se o Arménii. Každý věděl, že před sto lety, tj. roku 53 př.n.l., rozdrtili armádu Marka Crassa v severní Mezopotámii. Od dob Augusta se parthské nebezpečí zmenšilo, ale ne díky vojenským úspěchům Říma, ale roztržkám a bojům o trůn uvnitř Parthské říše. Byly vyhlášeny nové odvody do východních legií. Římané požádali o posily Antiocha, vládce Kommagény v Malé Asii a Agrippu, krále Judey. Agrippa získal území od Claudia, takže bylo jeho povinností se Římu rekrutovat. Sotvaže všechny vojenské přípravy byly teprve v počátku, tak se Parthové stáhli z Arménie. Museli se totiž zabývat vzbouřením v jedné ze zemí, kterou ovládali. Tato radostná zpráva se do Říma donesla na počátku roku 55. Dobré zprávy z východu způsobily, že senát zasypal vládce poctami, jako by to opravdu on přinutil Parthy k ústupu. Nerona začala trápit jeden fakt – Britannikova dospělost. Rychle se blížil 12. únor, den, ve kterém by Britannik dosáhl věku 14 let a mohl obléknout mužskou togu. Koncem prosince roku 54 při svátku Saturnalií byl zvolen král zábavy, jehož měli všichni poslouchat – králem byl pochopitelně zvolen císař. Všichni byli již značně opilí, když se Nero obrátil na Britannika a pronesl k němu:
„ Vstaň, pojď doprostřed a zazpívej nám něco, co ještě neznáme“. Britannik ovšem nezaváhal a zazpíval o tom, jak ho zbavili dědictví po otci. Zasvěcení tvrdili, že Nerona nepopudila slova písně, ale fakt, že Britannicus měl lepší hlas než on. Rozhodl se ho zavraždit. Do paláce pozval Lucustu, která měla zásluhu i na Claudiově smrti. Nero ji sdělil její úkol. První jed se ukázal jako dosti slabý, Britannik měl pouze žaludeční nevolnost. Nero osobně Lucustu ztrestal. Před jeho zraky musela zhotovit silnější jed. vyzkoušeli ho na jehněti a to se 5 hodin trápilo. To Neronovi nestačilo.Zhotovila ještě silnější jed a protentokrát ho vyzkoušeli na praseti. To zdechlo ihned. Bylo zvykem, že císařská rodina stolovala společně. Když Britannicus jídlo ochutnal, padl bez vlády na zem. Někteří hodovníci povstali, jiní se ani nepohnuli. Zraky přítomných se obrátily na Nerona. Ten pouze flegmaticky prohlásil : „Padoucnice, trápí ho už od dětství. Za chvilku přijde k sobě“. Ale nepřišel. Nikomu se sice nelíbilo, že Nero nechal Britannika zavraždit, ale všichni se shodli na tom, že císařem může být jen jeden. Opakovala se historie z dob Romula a Rema. Čím byl Nero starší, tím více mu vadila skutečnost, že vládne spolu s matkou. Nakázal ji, aby opustila císařský palác a přestěhovala se do domu, kde kdysi bydlela Claudiova matka Antonia. Zde ji často navštěvoval, ale jen na velmi krátkou dobu a v doprovodu osobní stráže.
Jednoho dne roku 55 vstoupil do císařského paláce tanečník Paris. Nero jako obvykle hodoval pozdě do noci. Paris se mračil a všichni si toho hned všimli. Paris přistoupil k císaři a něco mu pošeptal. Sdělil mu, že se Agrippina hodlá provdat za Rubelia Plauta, aby s jeho pomocí odstranila Nerona a ovládla impérium. Plán vypadal reálně a proto nebezpečně. Nero chtěl okamžitě běžet k matce. Nakonec byl přesvědčen, ať vyčká do rána. Ráno Agrippinu navštívil. Agrippina obratnou řečí vše dala za vinu ženské závisti a nenávisti. Řekla, že všechny ty hrozné pomluvy zinscenovaly ženy, které se jí chtějí pomstít za to, že jim nějakým způsobem ublížila ( např. přebrala manžela ). Nero ji všechno uvěřil a odpustil ji. Rok 55 skončil dobře. Mezi císařem a matkou došlo ke shodě, postavení Říma na východě bylo posíleno. Nero neustále nechával svým rádcům volnou ruku a ti ho neomezovali v jeho mladických zábavách, i když se stávaly stále bujnějšími. Už za soumraku si nasadil čepku, kterou nosili otroci a ve společnosti několika druhů vyrazil do města. Navštěvoval ty nejhorší hospody a putyky, zastavoval chodce a hovořil s nimi. Občas docházelo i k bitkám. Ne jedna osoba ( i velmi vážená ) se neubránila koupeli v městské stoce. Císařova banda dokonce i kradla – vloupávali se do krámů a obchodů. Ale občas se i stalo, že císař narazil na silnějšího a dostal nařezáno. Poté se několik dní nemohl ukazovat na veřejnosti. Po takovém jednom výprasku od Montana se poučil a v jeho výletech ho doprovázela ochranná garda. Později celé město vědělo, kdo ruší noční klid. Neronovy noční výpravy, i když někdy nepříjemné pro opozdilé chodce, získávaly mladému císaři obrovskou popularitu. Lidé se smáli při pomyšlení na zámožné hodnostáře, kteří jsou vytahováni z kanalizací. V březnu roku 59 odjel Nero do Bájí, nedaleko Puteol. Toto místo bylo odedávna nejznámější a nejvyhledávanější lázeňské město. Zde napsal krásný dopis své matce, ve kterém ji zval k návštěvě lázní. Agrippina s radostí pozvání přijala, jelikož od té doby, co ji vyhostil z paláce, se moc často nevídali. Prožili spolu krásný večer a když se loučili, Nero ji zamilovaně hleděl do očí a poděkoval ji za všechno, co pro něho udělala. Při loučení ji Nero daroval loď. Agrippina se ubytovala uprostřed v jakési ohradě, která měla zabránit dotěrným pohledům posádky. Během cesty se náhle ozvalo prasknutí. Spadla střecha loďky, dopadla na palubu a rozdvojila loď. Acerronia, která doprovázela císařovu matku, začala křičet, že je matkou císaře – aby ji členové posádky zachránili. Posádka ji však ubodala k smrti. Agrippině se v panujícím zmatku podařilo skočit do vody a odplavat. Z vody ji vytáhl něčí člun. Zpráva o nezdaru plánu se k Neronovi dostala rychle. Uvědomil si, že Agrippina jistě pochopila jeho plán a že s odplatou nebude dlouho otálet. Nero žádal o radu svých rádců, kteří tentokrát mlčeli. S nápadem postavit loď, která by se během plavby potopila, přišel Anicetus, prefekt loďstva. Nero žádal Burra, svého rádce, zda by jeho vojáci zabili Agrippinu. Burrus nesmlouvavě zakroutil hlavou na znamení, že v žádném případě. Za to Anicetus přijal úkol s naprostým klidem. Již nějaký čas Agrippinu nenáviděl. Žádal pouze Nerona o volnou ruku k provedení vraždy a k volbě prostředků. Tehdy Nero zvolal : „Teprve dnes se stávám císařem. Pospěš si a vezmi si nejlepší lidi“.
Když Anicetus odešel, přiběhl do císařského paláce Agrippinin posel se zprávou, že je v pořádku. Než posel domluvil, zacinkala u jeho nohou ocel. Byla to dýka, kterou k němu hodil sám Nero. „ To je atentát, zatkněte vraha ! „ prohlásil císař. Agrippina nedočkavě vyhlížela posla. Zaslechla řinčení zbraní, na to byla vylomena vrata a do domu vnikli 3 muži. Agrippina v klidu oznámila návštěvníkům, že je v pořádku a že jestli přišli s jiným úmyslem, tak nevěří, že by to bylo z popudu jejího syna. Nero přece není matkovrah. Nejdříve ji uhodili do hlavy a poté několikrát probodli mečem. Co byl Nero císařem, tak neměla vystrojený pohřeb a zřízen hrob. Když se Nero dozvěděl o vykonání úkolu, zůstal dlouho sedět jako zkoprnělý. Uvědomil si, že tak hrůzný čin neudělal žádný vladař před ním – ani šílený Caligula. Strachu a pocitu viny se prý nikdy nezbavil. Někdy se Nero nejbližším svěřoval, že ho v noci straší matčin přízrak. Ale nejvíce se obával, jak tuto událost přijme okolí. Ráno přijímal četné gratulace. Situaci s Agrippinným poslem každý pochopil jako atentát na císaře, za který měla být odpovědná Agrippina. Přesto všichni věděli, co Nero spáchal. Na některých zdech se objevily nápisy typu – Orestés a Nero – matkovrazi. A jedna císařova socha byla povlíknuta pytlem – šlo o starý římský zvyk, kdy nějakého zločince zabalili do pytle s divokým psem a jedovatým hadem a společně je hodili do Tiberu. Nero kompletně vyměnil místodržící v římských provinciích. Většina jeho změn byla úspěšných, ač titul místodržícího udělil často lidem, kteří do té doby neměli nejlepší pověst. Asi nejvíce vyniknul vrchní velitel na východě impéria – Corbulo, který koncem roku 59 dobyl druhé hlavní město Arménie Tigranocertu. Římskému impériu dál vládli Seneca s Burrem a sám Nero se intenzivněji věnoval svým koníčkům. Žádal, aby mohl svůj talent předvést před obecenstvem. Neúspěch by však mohl snížit císařovu autoritu a tak s ním jeho rádci nesouhlasili. Tento fakt Nerona velice trápil. Na podzim roku 59 si poprvé oholil bradku. V té době se Římané zbavovali vousů obyčejně kolem dvacátého roku, takže Nero měl nejvyšší čas. Tento akt se nazýval depositio barbae, tedy uložení vousů a slavil se jako rodinný svátek. Ale když se jednalo o císaře, byl vyhlášen svátek státní. Současně se slavil svátek Iuvenalia – svátek mládí. Soutěžilo se ve zpěvu, tanci, pantomimě a ve hře v hudební nástroje. Císař této příležitosti využil ke svému prvnímu veřejnému vystoupení – zpíval vlastní skladby o Attidovi a Bakchantkách. Byly přijaty nadšeně. Hry se líbily, ale „světaznalí“ věděli své – to v Pompejích se lidé umějí bavit – krev bývala v celém amfiteátru. Pořádaly se tu gladiátorské hry – šlo o dvojí druh bojů. Bojovalo se buď bez pancíře, ale s velkými štíty nebo přesně naopak. Také kromě těchto zápasů existovali tzv. „síťaři“. Ti bojovali s trojzubci, s dýkou a sítí, do které se snažili polapit svého soka. Celý amfiteátr šílel, když přemožený gladiátor zdvihl ukazováček levé ruky, kterým prosil publikum o milost. Když obecenstvo mávalo bílými šátky, znamenalo to, že je volný a dostává missio. Ovšem palec obrácený směrem dolů znamenalo iugula – dobít. Afranius Burrus, poradce a vychovatel Nerona, zemřel z kraje roku 62. Pravděpodobně na rakovinu hrtanu. Událost se neobešla bez pomluvy, že ho Nero otrávil. Burrova smrt měla velký vliv na Senecu. Vše, co spolu za dobu 7 let vykonali , plynulo z naprosté shody názorů. Seneca věděl, že bez Burra není schopen řídit záležitosti impéria a prosil Nerona o uvolnění z jeho služeb ( oficiálně nezastával žádný úřad ). Nero se loučil se Senecou velmi těžce. Byl mu vděčen za vše, co pro něho udělal. Seneca se „ponořil“ do studia a spisování. Větší část z jeho bohatého díla vznikla právě v letech 62 – 64. S odchodem obou rádců se mohlo zdát, že se někdo pokusí Nerona svrhnout z trůnu, jelikož panovalo přesvědčení, že Nero nedokáže vládnout sám. A existovaly dvě osoby, které se mohly dle svého urozeného původu ucházet o trůn : Sulla a Rubellius Plautus. Císaři bylo připomenuto – před 7 lety byl Burrus obviněn, že se snažil Sullu dosadit na trůn. Bylo to nereálné, ale Nero nechtěl nic přenechat náhodě. Sulla byl zabit znenadání, když v jeho domě nosili na stůl. Rubellius Plautus byl přepaden ve svém domě v okamžiku, kdy zcela nahý začínal s ranní gymnastikou. O vraždách Sully a Rubellia podal císař senátu oficiální zprávu. Prohlásil, že si to žádalo blaho státu. Senát jeho názor jednohlasně schválil. Císařovi již nějakou dobu lezla na nervy Octavia, jeho žena. Rozešel se s ní na jaře roku 62. Aby ji nebylo líto, že již nebude císařovnou, dostala Burrův dům a statky Rubellia. Jako důvod rozchodu Nero označil manželčinu neplodnost. Dvanáct dní po rozvodu se oženil s Popppaeou.. Římský lid s císařovým rozvodem nesouhlasil a během vzpour ve městě rozbili všechny sochy Poppaey a postavili na jejich místo busty první císařovny. Nero se vyhnul vojenskému zákroku elegantně. Obvinil Octavií z cizoložství s Anicetem ( ten samý, co zabil Agrippinu ) Vše bylo dohodnuto, Anicetus se přiznal, že měl styk s Octavií. Byl poslán do vyhnanství a formálně zbaven majetku, ale ve skutečnosti si šťastně žil na Sardínii až do smrti. Za to Octaviii čekal těžší osud. Ukřižovali ji a když dlouho jevila známky života, opařili ji horkou lázní – tak se stalo 9. června roku 62. Poté se Nero musel zabývat situací na východě. Řím roku 62 ztratil Arménii. Vrchní velitel v Arménii Paetus měl na východě značné úspěchy – obsadil Tigranocertu. V zimě však podniknul tažení na Tigranocertu Vologaeses, vůdce Parthů, který dosud neúspěšně bojoval s Corbulonem. Paetus utrpěl ostudnou porážku. Když Římané odcházeli z města, tak jim Parthové sebrali všechny zbraně a oděvy. Nahý Paetus prchal z obavy o svůj život tak rychle, že během 24 hodin zdolal 40 mil. Do Říma přišli poslové Vologaese s tím, že by rád vládnul Arménii jako římský spojenec a vazal. To by pouze znamenalo, že by Řím mohl prohlašovat, že je držitelem Arménie, ale reálně by Arménie byla závislá na Parthech. Nero dal pokyn k přípravám na vojenské tažení. Velením byl pověřen Corbulo. V létě 63 vkročil Corbulo do Arménie. Tacitus, ač desetiletý chlapec, si jistě dobře zapamatoval, co se stalo za oné noci z osmnáctého na devatenáctého července roku 64. Z jeho zprávy napsané o mnoho let později víme přesně, co se stalo. Požár vypukl v jižní části Říma, kde byly krámy plné dobře hořlavého zboží. Vál vítr, který oheň vydatně posílil. Oheň snadno a nezadržitelně postupoval dál do města. Záchranné práce ztěžovaly davy lidí, které v panice bloudily ulicemi Říma. V Římě sloužily k hašení požáru oddíly asi 7000 lidí, zvané Cohortes Vigilum. Oheň se podařilo zastavit až šestý den tím, že před ním Římané zbourali domy na větší ploše. Oheň se ale po určité době opět vzňal v již spálených částech města. Z 14 čtvrtí, na něž Augustus rozdělil město, zůstaly jen 3 nedotčeny, 4 vyhořely úplně. Došlo snad k největší římské pohromě. Na Neronův příkaz došlo ke snížení ceny obilí.

Nero během požáru často vystupoval na věž v zahradách na Esquilinu, aby pozoroval požár a průběh záchranných akcí. Mezi lidmi proskočila zpráva, že Nero odtamtud sleduje s uchvácením oheň a píše báseň o Dobytí Tróje. Někteří tvrdili, že Nero osobně přikázal zapálit Řím kvůli velkolepé podívané. Jiní naopak tvrdili, že se Nero chtěl pomstít celému lidstvu. A když při novovýstavbě Říma nešetřil otroky ani financemi, hovořilo se o tom, že Nero hodlá vybudovat nové, epochální město, o kterém by se říkalo, že to postavil „nějaký císař Nero“ i za několik staletí. Aby Nero vyvrátil tu první pomluvu, obvinil ze založení požáru křesťany ( chrestiani). Křesťané v té době byli většinou chudí lidé, kteří přišli z východu. Své obřady drželi v tajnosti a stávaly se námětem fantazírování. Rovněž věřili v brzký zánik světa a v příchod krále, který zahubí lidstvo kromě hrstky vyvolených. Do výstavby Říma se Nero pustil okamžitě po uhašení požáru. Nechal postavit nové lázně – thermae. Později se říkalo – Bylo něco horšího než Nero ? A je něco lepšího než jeho lázně ? Nejvíce se Nero věnoval ( pochopitelně ) výstavbě svého paláce.

Hrůzovládu Nerona, který činil, co chtěl, se znelíbila některým zámožným lidem. Jedním z nich byl i Gaius Galpurnius Piso. Byl proslulý řečník a rovněž básník. Občas nepřímo napadl Nerona ve svých básních. Byl rovněž předákem císařské opozice. Jeho velkým přítelem byl Lucanus, tehdy nejlepší básník Říma. Nero zakázal Lucanovi veřejně vystupovat, jelikož byl lepší než on. A jakýsi donašeč přinesl Neronovi zprávu, že se proti němu chystá spiknutí, které má organizovat Piso společně se Senecou. Obvinění bylo lživé a Seneca to snadno dokázal. Od té doby žil Seneca jako poustevník, ale Piso začal k sobě lákat spojence. Pobýval často mimo Řím, aby se vyhnul podezření. Piso měl přítele, který fungoval jako spojka mezi ním a skupinou nejzarytějších Neronových nepřátel.ů Byl jím Antonius Natalis – byl ve styku se 3 senátory a Lucanem. Nejrůznější důvody vedly lidi k účasti na spiknutí – uražená ješitnost, odpor ke zločinci na trůně, strach, že se Nero stane nebezpečným pro všechny. Ve dnech 12 – 19 dubna se konaly hry k poctě bohyně úrody Cerery. Plán vypadal takto – Plautius Lateranus, muž silný a vysoký, padne Neronovi k nohám a poprosí ho o finanční pomoc. Poté se na něj vrhne a povalí ho na zem a vrhnou se na něj i ostatní spiklenci. V den plánovaného atentátu se k císařskému paláci přihnal otrok Milichus se svou ženou. Chtěl císaře varovat. Jeho hlas zněl věřícně a proto Nero nechal okamžitě poslat pro Flavia Scaevina ( senátor, člen opozice ). Ten vše zapíral. Nikdo neví, jak by vše asi dopadlo, kdyby si Milichova žena nevzpomněla na fakt, že minulé noci se Scaevinus dlouho bavil s Antoniem Natalem. Oba byli odděleně podrobeni výslechu a jejich výpovědi se o tématu jejich včerejšího rozhovoru rozcházely a Nero dal rozkaz k jejich mučení. První promluvil Natalis – vypověděl, že podíl na spiknutí mají Piso a Seneca. Scaevinus přidal další jména – Lucana a další. Spiklenci se chovali různě – Piso čekal v domě, dokud vojáci neobklíčili jeho dům a poté si přeřezal žíly. Seneca ve skutečnosti neměl podíl na přípravách spiknutí. Pouze souhlasil s Natalovým návrhem, aby si promluvil s vůdcem spiknutí. Seneca kdysi prohlásil : Vychoval sem Tygra a chtěl jsem ho udržet na uzdě. Nepodařilo se mi to. Šelma vyrazila z klece.
Seneca, počítal s eventualitou, že by se ho Nero mohl chtít zbavit. Proto řekl Natalisovi :
Výměna názorů nebude dobrá pro nás oba. Avšak můj život je spjat s Pisonovým úspěchem.

Seneca si ve svém domě přeťal žíly na rukou i nohou. Krev starce vytékala velmi pomalu a trpěl velkou bolestí. Pozřel proto jed, ale ani ten nezabral. Nechal se proto přenést do páry, kde již naposledy vydechl.

Z celého města přiváděli téměř bez ustání celé zástupy zatčených – vinných i nevinných. Důvodem k obvinění mohla být dokonce i náhodná známost nebo rozhovor s některým ze spiklenců. Výslechy vedl Nero osobně. Lucanus rovněž spáchal sebevraždu. Přeťal si žíly a začal veršovat svůj epos, na kterém tak dlouho pracoval a nemohl ho zveřejnit. Nero využil atentátu i ve svůj prospěch. Začal si vyřizovat účty s těmi, které prostě neměl rád. Nesnášel konsula Vestina, který se oženil s Statilií Messalinou, na kterou měl sám Nero políčeno. V létě 65 byl vyhlášen státní smutek – zemřela Poppaea. Jednou večer se Nero vracel domů opilý, Poppaea mu to začala vyčítat. Nero kopl ženu do břicha a ona byla těhotná. Nero ze vzteku zabil jejího syna z prvního manželství. Když si s chlapci hrál v moři, císařští vojáci ho stáhli pod vodu – byl to ještě chlapec. Smrt Poppaey vyvolal nový Dance macabre – tanec smrti, jak se označovalo období Neronovy hrůzovlády. Nero začal provádět politiku likvidace všech důležitých osob – císaře neopouštěl strach vyvolaný Pisonovým spiknutím. Bál se, že každý zámožnější občan se může stát jeho sokem.
Nero se oženil potřetí. Vzal si Statílii Messalinu, vdovu po konsulovi Vestinovi. Koncem září roku 66 opustil císař Itálii. Vydal se do Řecka zúčastnit se Isthmických her, které měly obyčejně více diváků než proslulé olympiády. Na přání císaře se hry v tomto roce přesunuly na konec listopadu. V historii Řecka byl rok 67 vyjímečný. Konaly se tehdy všechny 4 prastaré hry – Olympijské v Olympii, Pýthijské v Delfách, Isthmické v Korintu a Nemejské v Nemeji. Nikdo se neptal, zda připadaly na tento rok. Stalo se tak na rozkaz císaře, který postupně všechny navštívil a dokonce se jich i aktivně zúčastnil jako vozataj, básník a herec. Hned na počátku Neronova pobytu v Řecku přišlo do Řecka hlášení o odhalení nebezpečného spiknutí v městě Beneventum. Bylo nebezpečné z toho důvodu, že v jeho čele stanul Corbulonův zeť Annius Vinicianus. Císař pozval Corbula do Řecka na „ projednání důležitých politických otázek“. Sotvaže loď doplula do přístavu nedaleko Korintu, byl Corbulovi doručen rozkaz, aby si ihned vzal život. Zabodl si proto meč do prsou. Hélios, Neronův zástupce v Římě, prosil císaře o návrat. Bál se, že se situace stane neudržitelnou a dojde k dalšímu spiknutí. Nakonec musel jet přesvědčit Nerona do Řecka osobně. Jeho návrat byl triumfální.

V Římě se začal slavit svátek Quinquatrus a sním 9. výročí úmrtí jeho matky. Císař přihlížel závodům v gymnasionu, když mu doručili dopis. Místodržící Galie Lugdunské Gaius Iulius Vindex vypověděl císaři poslušnost. Nero netušil, zda Vindex měl v úmyslu Galii odtrhnout nebo jestli podporuje někoho jiného. Nero vypsal odměnu ve výši 1 milionu sesterciů na Vindikovu hlavu. Dál se však celou záležitostí nezabýval. Ale po 10 dnech přišli do Říma zprávy, že Vindex vytvořil 100 000 armádu a láká na svou stranu spojence pro vytvoření silné císařské opozice. A situace se ještě zhoršila – Hispánie se odtrhla ! Galba, místodržící přední Hispánie rovněž vypověděl císaři poslušnost. K němu se připojil místodržící Lusitánie ( Portugalsko a západní Španělsko ) Otho a Caecina spravující jižní Hispánii. Nero vyslal vojsko do Galie. Nečekaně přišla zpráva, že Vindex byl poražen. V boji u Vesentia padlo 20 000 Vindikových vojáků a on sám spáchal sebevraždu. Legie nebojovaly proti Vindikovi z lásky k Neronovi, ale proto, že spiknutí považovaly za vzpouru Galů. Dokázaly to hned po boji, kdy svého velitele Verginia prohlásili za císaře. Ten titul odmítl. 8. června roku 68 se císař odebral na lože. V tu noc proběhlo poslední spiknutí proti Neronovi. V jeho čele stál Nymphidius Sabinus, důstojník římské armády. Nero se o půlnoci dozvěděl, co je na něho připraveno. Dal zavolat pro své přátelé. Když nikdo nepřišel, opustily ho stráže. Čekal na smrt. Při příchodu vojáků spáchal sebevraždu – vrazil si dýku do krku.