seminární práce


Kroniky a významná díla doby Husitské - M. Vavřinec z Březové a jeho dílo

(HTML náhled)

M. Vavřinec z Březové a jeho dílo
(Snář-Kniehy snového vykladanie , překlad cestopisu…)


Nejrušnější a zároveň nejslavnější období našich dějin nalezlo alespoň pro několik svých počátečních let vynikajícího kronikáře v osobě mistra svobodných umění pražské univerzity, Vavřince z Březové. Vavřinec z Březové, syn Václava z Březové, se narodil asi roku 1370 nebo 1371 v rodině nižšího feudála. Roku 1390 dosáhl hodnosti bakaláře svobodných umění na pražské univerzitě a požádal papeže o povolení, aby směl přes nedostatečný věk (dvacet let) přijmout církevní obřad. Tehdy se za něho v jeho žádosti přimlouvala též královna Žofie. Bulou Bonifáce IX. Z 12. března 1391 mu byl nedostatečný věk prominut a Vavřinec z Březové povolení obdržel. Obročím, které na základě papežova svolení přijal, byla fara v Lounech (dostal ji 17.května 1391). Vavřinec z Březové ovšem osobně úřad lounského faráře nevykonával. Pobýval zřejmě nadále v Praze a věnoval se dalšímu studiu. Alespoň v následujícím roce se několikrát objevuje jako svědek při právních řízeních v církevních záležitostech v Praze. Vykonávání úřadu v Lounech přenechával svému zástupci a sám užíval pouze důchodů z fary. Byla to tedy věc zcela běžná, i když se nesrovnávala s církevními kánony, a tudíž ani Vavřinec z Březové nebyl žádnou výjimkou.

22.března 1349, tedy asi ve svých 23 letech, ukončil Vavřinec studia na artistické fakultě a dosáhl zde hodnosti mistra svobodných umění. Nedal se však vysvětit na kněze a nevěnoval se svému duchovnímu úřadu, ale požádal pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna o dispens na další studia. V té době byl farářem v Lounech a oltářníkem oltáře sv. Václava ve svatovítském kostele v Praze. Dosáhl povolení k nepřítomnosti u obou úřadů na pět let a dal se téhož roku zapsat na právnickou fakultou. Tam však již o něm později nejsou žádné zmínky. Zdá se, že studium práv nedokončil. Ačkoli neměl zájem o vlastní výkon svěřeného duchovního úřadu, staral se zřejmě o zvelebení "svého" kostela a současně svých příjmů. Alespoň roku 1396 dosáhl prostřednictvím Jíry z Roztok pro některé lounské měšťany králova souhlasu k darování úroku k oltáři v Lounech. Příslušnou listinu si dal zapsat do knih erekčních stejně jako následující donaci lounskému faráři a zřízení nadání oltáře v lounském kostele sv. Barbory "se souhlasem krále Václava a Vavřince, faráře tamtéž v Lounech". Ani potom se však nepřestal shánět po církevních obročích. O šest let později si podjáhen Vavřinec z Březové, tehdy již farář v Běcharech u Libáně, vyžádal od papeže souhlas, aby mohla vedle toho úřadu, nevynášejícího ani osmnáct hřiven stříbra ročně, přijmout ještě jedno církevní beneficium, nebo je vyměnit za jakákoli dvě jiná, aniž by se dal vysvětit na kněze. Dvě beneficia směl podržet tři roky. Papežské svolení Vavřinec z Březové dokonale využil a postupně získal a směnil několik církevních úřadů. Přitom se ani nikdy dlouhodobě nevzdálil z Prahy: v letech 1402 a 1403 se připomíná jako majitel domu na Starém Městě, roku 1406 vlastnil opět jiný staroměstský dům.

Po roce 1407 již v pramenech chybějí jakékoli zmínky o církevních beneficiích Vavřince z Březové, což však nemusí bezpodmínečně znamenat, že by se výnosů z nich vzdal. Nehodlal se však zřejmě věnovat církevní kariéře, proto zaměřil svůj zájem (možná již před tímto datem) jiným směrem - ke královskému dvoru. Alespoň v některých svých dílech, jejichž vznik nelze bohužel přesně datovat, se nazývá služebníkem Václava IV. a jedno ze svých děl, světovou kroniku, píše pro královského komorníka Jana z Eisenberku. Historikové se celkem oprávněně domnívají, že muž jeho vzdělání a schopností našel nejspíše uplatnění v královské kanceláři. Je i dosti pravděpodobné, že ho ke dvoru uvedl příznivec a snad i příbuzný Jíra z Roztok, dvořan a po nějaký čas nejvyšší lovčí Václava IV. Král, který na Jírovu přímluvu projevil vavřinci s Březové svoji přízeň již jako faráři v Lounech, mu zůstal zřejmě nakloněn i později. Když roku 1413 Jíra z Roztok zemřel, daroval král z odúmrti po něm Jindřichovi z Lažan , Lautovi z Hlazovic a mistru Vavřinci z Březové úrok na Mělníce, na Novém Městě pražském a ve vsi Brozánkách. Proti tomuto darování vystoupila královna Žofie, neboť Mělník byl jejím věnným městem, a syn zesnulého Jíry z Roztok, Petr z Drahobuzevsi. V nastalém dlouhotrvajícím sporu zastupoval Vavřinec z Březové i oba spoluobdarované a své právo obhájil. Z darování vzhledem k bouřím, které záhy nastaly, bezprostřední zisk asi neměl. Snad proto si je v roce 1429 dal zapsat do staroměstské knihy, přičemž průběh jednání stvrdili písaři desek dvorských přísahou.

Jako mistr artistické fakulty náležel Vavřinec z Březové k univerzitní obci. Z tohoto titulu se v lednu roku 1411 zúčastnil Husova quodlibetu (slavnostní disputace na fakultě "de quodlibet" - tj. o čemkoliv), prvního od vydání Dekretu kutnohorského a od odchodu cizinců z pražské univerzity. Vavřince z Březové představil Hus jako přítele pana Jíry z Roztok a přirovnával ho k filozofu Plútarchovi. Tato zpráva je prozatím jediným dokladem o působnosti Vavřince z Březové na pražské univerzitě v době předhusitské.
Zdá se, že se nedochovaly ani žádné pozůstatky jeho pedagogické činnosti.

Po vypuknutí husitských bouří zůstával Vavřinec z Březové nadále v Praze.
To dosvědčuje sám ve svém díle a potvrzují to i úřední prameny.

Roku 1431 oslavil vítězství husitských vojsk nad křižáky u Domažlic, ale současně vyjádřil i nesmírnou touhu po míru. V posledních letech husitských válek také výrazně obrací svou pozornost k zajištění majetkových poměrů a k zvelebení svých statků. Přitom pečlivě sleduje jednání basilejského koncilu a snaží se spolu s ostatními univerzitními mistry podle svých možností přispět k jeho zdárnému zakončení, samozřejmě s uznáním českých požadavků. Tak je dochován jeho projev, který jménem deputace Karlovy univerzity pronesl k poslům basilejského koncilu, kteří přišli v květnu 1433 do Prahy.

Vavřinec z Březové nestál v ústraní ani po bitvě u Lipan a po Zikmundově nástupu na český trůn. Projevem jisté vážnosti, které se v té době těšil, byla událost z roku 1436. Tehdy se objevuje jako svědek při jednání novoměstských měšťanů s králem Zikmundem.
Při jednom z vpádů Staroměstských na Nové Město pražské byla totiž zničena novoměstská privilegia, udělená městu Karlem IV. a Václavem IV. Když byl po bitvě u Lipan přijat Zikmund za českého krále, žádali Novoměstští o obnovení a potvrzení těchto privilegií a předložili jejich opisy. Staroměstští však popírali, že by Nové Město někdy taková práva mělo. Tehdy byl povolán Vavřinec z Březové, který ona privilegia v době různic mezi oběma městy ( k ostrým srážkám mezi nimi docházelo od roku 1428) překládal do češtiny, aby dosvědčil před Zikmundem jejich existenci. Na základě svědectví Vavřince z Březové dal císař hledat v královských registrech, kde kancléř Kašpar Šlik skutečně nalezl příslušné záznamy, podle nichž Zikmund privilegia Novoměstským obnovil.

Konečně je Vavřinec z Březové jmenován roku 1437 mezi mistry svobodných umění pražské univerzity v jedné ze dvou instrukcí, které čeští poslové ke koncilu basilejskému z univerzity dostali. A to je poslední bezpečný údaj o husitském kronikáři.

K Vavřinci z Březové bývá vztahována i poněkud nejasná pozdější zpráva, podle níž prý jakýsi mistr Vavřinec z Nymburka složil satirická skládání na Zikmunda. Později, když byl Zikmund přijat za českého krále, mistra pokáral. Ale nakonec mu vše prominul.

Vzhledem k tomu, že Vavřinec z Nymburka byl upálen roku 1421 při dobytí Berouna domnívají se někteří historikové, že jde o Vavřince z Březové. Zprávu je však, vzhledem k jejímu dochování a zcela neurčité formulaci, nutné přijímat velmi opatrně. I pokud by byla pravdivá, nepřesahuje asi rovněž rok 1437. Zdá se, že tímto rokem údaje o Vavřinci z Březové skutečně končí, a je pravděpodobné, že se v té době uchýlil do ústraní (bylo mu asi 67 let), nebo snad zanedlouho zemřel.

Přes svou činnost se Vavřinec z Březové nezapsal do dějin jako významná osobnost politická. Dodnes je však znám jako autor literárních a historických děl. Díky svému postavení a hmotnému zajištění měl dostatek možností i času, aby se mohl věnovat literární práci, k níž mu ostatně nechyběly ano další předpoklady, dané vzděláním i osobními schopnostmi, takže se zde uplatnil v různých oblastech. Některé jeho vlastní nebo jím přeložené a zpracované spisy se v pozdějších dobách dočkaly i značného rozšíření a popularity. Jeho nejvýznamnější díla neztratila dodnes nic na své hodnotě a přitažlivosti.

Začátky literární činnosti Vavřince t Březové spadají zřejmě do doby jeho působení u dvora Václava IV. Pokud lze na základě dochovaných prací soudit, začínal asi jako překladatel některých ve středověku populárních spisů. Jeho dílem je nejstarší český Snář či Kniehy snového vykládanie, překlad ve středověku velmi rozšířeného snáře Araba Achmeta ben Sirina. Vavřinec z Březové ho však přeložil z latinského zpracování Somniarium Slalaidae, pořízeného ve druhé polovině 12. století Leem Tuscanem. V historické literatuře je však rozšířen názor, že Vavřinec z Březové pořídil snář pro krále Václava IV. Avšak text, který vedl k tomu úsudku, převzal překladatel již ze své předlohy - což ovšem zmíněnou úvahu zcela vylučuje. Vlastním přínosem Vavřince z Březové je předmluva ke snáři, v níž se autor pokouší řešit otázku, zda se má věřit snům. S odvoláním na autority hledá vztah některých snů k tělesnému stavu a povaze člověka i k astronomickým jevům. Dále pak uvádí příklady významných snů "z historie": sny biblické, "pohanské příhody" a "sny křesťanské". Své příklady čerpá z bible, ze sv. Augustina, z Isidora Sevillského, Livia, Catona aj. Snář Vavřince z Březové, nejstarší spis toho druhu v českém jazyce, byl velmi rozšířen zvláště na počátku novověku, kdy jej Václav Hájek z Libočan vydal tiskem. V této podobě vyšel potom několikrát.

Dalším velice oblíbeným a rozšířeným spisem Vavřince z Březové byl jeho překlad ve středověku populárního cestopisu tzv. Jana Mandevilla. Tento spis neznámého autora, který patrně ani nebyl cestovatelem, vznikl ve třetí čtvrtině 14. století v Lutychu jako kompilace z řady pramenů. Jsou v něm dosti fantasticky popisovány orientální země a města, způsob života lidí, náboženství apod. Středověké čtenáře upoutával především líčením úžasných orientálních překladů, stejně jako různých stvůr, ještěrů a jiných podivných tvorů. Spis, který má daleko do solidní poučné literatury, se stal jednou z nejpopulárnějších knih, čtených na konci 14. a v první polovině 15. století, což dokládá již počet dochovaných rukopisů, dosahující několika set, a později i řada starých vydání. Francouzský originál byl záhy přeložen do řady evropských jazyků.

Vavřinec z Březové přitahuje moderní badatele nejen jako autor významných historických a populárních literárních děl, ale i jako jedna z mála známých prokazatelně literárně činných osobností první poloviny 15. století. Proto mu mnozí neváhali přisoudit již celou řadu nejrůznějších anonymních děl, která vznikla v Čechách na konci 14. a v prvních čtyřech desetiletích 15. století.




Slezská univerzita Opava
Filozoficko - přírodovědecká fakulta

Jméno: Pavel Holík
Obor: Historie odborná - 1
Ročník: 2001/2002