referát


Historie knihy

(HTML náhled)

Písmo a knižní kultura

Dříve než promluvím o knihách, musím se zmínit o písmu a psacích látkách, které byly pozdějším předpokladem vzniku knihy. Písmo i psací látky prošly dlouhým a složitým vývojem, než nabyly tvaru knihy, jak jej známe od středověkého kodexu po tištěnou knihu novověku a naší doby. Nejstarší písmo vzniklo ve 4. tisíciletí před.n.l. v povodí řek Eufratu a Tigridu. Je to písmo klínové. Vyrývalo se do hliněných tabulek, které se potom vypalovaly jako cihly.
Ve starověkém Egyptě bylo známo také písmo (hieroglifické, hieratické a jednoduché démotické), jímž se psalo na papyrus.
Papyrus je velmi tenká, dlouhá, rohožovitě slepená hmota z pásků sloupnutých z rákosu vodní rostliny zvané papyros. Tato hmota byla velmi lehká a křehká. Nebylo možno ji skládat, nýbrž pouze navinovat do svitků. Aby oba konce papyrusu netrpěly, byly upevněny na dřevěné hůlky. Tak vznikly svitkové knihy. Řekové a Římané kupovali papyrus od Egypťanů a popisovali jej svými písmy. Ve starověku byl papyrus velmi hledaným materiálem, což znamenalo, že tato rákosovitá rostlina téměř vymizela. V Evropě se papyrus používal až asi do 9. století. Řekové a Římané zapisovali méně významné, neliterární záznamy, např. záznamy obchodní, na dřevěné voskované destičky. Do vosku psali rýtkem. Několik voskovaných destiček se spojovalo řemínkem, motouzem nebo kroužkem; byl to tzv. špalíček (kodex). Názvu se užívalo později i u pergamenových knih. V českých zemích měly nejstarší latinské a náboženské rukopisné knihy také tvar svitků, většinou však měly kodexový tvar. Pergamen získal svůj název pravděpodobně podle maloasijského města Pergamon. Je to tenká kůže mladých domácích zvířat (ovcí, telat, koz a oslů) vypnutá, zpracovaná vápenným blátem, oškrabaná a vyhlazená. Je téměř nezničitelná (lze ji dobře ohýbat) a dobře se na ni píše, kreslí a maluje. Napsaný text je možno seškrabat a psát na pergamen znova. Papír má sice jméno odvozené od starověkého papyrusu, avšak je to hmota vzniklá zplstěním rostlinných vláken vodou na sítu. Tato výrobní technika se dostala přes celý Střední východ do Evropy přibližně v 10. století. Je to vynález staré Číny (C´chaj Lun -105 n.l.), kde byl postup výroby přísně utajován. U nás pocházejí nezaručené zmínky o jeho výrobě z doby vlády Karla IV. Tento papír připomínal papyrus, a proto převzal i jeho jméno. Na všechny uvedené materiály se celý starověk, středověk a částečně i na začátku novověku psalo i kreslilo ručně. Je to dlouhé rukopisné období.

Středověk

Doba, která bezprostředně následuje po pádu Západořímské říše, je označována jako období raného středověku. Ve středověku knihy vznikaly především v klášterech a také při císařských a královských dvorech. V raném středověku patřila skriptoria (středověké písárny) prakticky ke všem klášterům v západní Evropě a práce v nich byla považována za záslužnou. Svědčí o tom i okřídlená průpovídka mnicha Cassiodora, tvůrce velkorysého programu vybízejícího k opisování církevních i světských autorů: "Kolik písař napíše liter, tolik ran dostane ďábel." Se zdobením trvala příprava knih poměrně dlouho - jsou známy případy, že až třicet let! Není tedy divu, že rukopisná díla byla odjakživa drahá a vzácná. Již ve starém Římě se dal do svitků ukládat majetek stejně tak dobře jako do domů nebo koní a cena některých středověkých kodexů byla penězi téměř nevyčíslitelná. Protihodnotou se stávaly nemovitosti, prokazatelně např.vinice.
Kdybychom mohli nahlédnout do středověké písárny, asi by nás hned nenapadlo, kde jsme. Našli bychom v ní nejrůznější nožíky, perořízky a škrabátka, kružidla, kovové tyčinky, těžítka i seříznuté zvířecí rohy, kožené měšce a olůvka. Ano, tak složité bylo vybavení písaře. Sám si musel pergamen přiříznout, dokonale ho vyhladit, nalinkovat, pevně přichytit, musel mít po ruce černidlo neboli atrament (inkoust) a hubku na jeho mazání a teprve pak mohla načrtnout křivky liter. Když dílo skončil často se neubránil projevům radosti. Alespoň okraje řady rukopisů nesou děkovné přípisky a poznámky o obtížnosti práce. Mnozí písaři si v nich stěžovali, že psali třemi prsty, a přesto se namáhalo celé tělo.
Psací náčiní se neustále zdokonalovalo. Od poloviny 7. století písaři hojněji psali přiříznutými ptačími pery, nejčastěji husími (doklady o jejich použití pocházejí již ze 4. stol. př.n.l.), a rovněž inkoust se měnil. Původní směs sazí a gumy zahuštěná octem, skvící se nádhernou černí, podle potřeby ustupovala inkoustu z duběnek, gumy a vitriolu (kyselina sírová s příměsí skalice a nějaké tekutiny), z jiných látek bylo možno získat hnědý a červený odstín.

Psát knihy nemohl každý. Vyžadovalo to nejen zručnost a talent, ale i píli. Však také odpradávna existovali celé školy, kde se žáci písařskému umění učili. Těm, kdo z nich vyšli, se dostávalo četných uznání a zvlášť vysoké postavení zaujímali v Egyptě. U Židů je zase za výsadu považováno opisování Tóry. Bylo a je povoláním tzv. saferů a v podstatě přechází z generace na generaci. Vlastní psaní mělo v minulosti přímo ráz náboženského obřadu - písař se při něm modlil a odříkával požehnání- a trvalo poměrně dlouho. Ohromné úctě se těšili opisovači i v Arménii. Bezejmenní, neznámí zanechávali za sebou nesčetná díla. Jména a počty zůstávali zachovány jen výjimečně. Jako třeba u Hovhanese Mankaszarence, který v 15. století přepsal 132 knih. Jeho ruka napsala statisíce slov a jeho život shrnulo několik vět: "Dvaasedmdesát let opisoval, Hovhanes knihy: v zimě i v létě, ve dne i v noci. Když se dožil pozdního věku, jeho zrak pohasl a jeho ruka se třásla, psaní mu činilo velké potíže. Zemřel v Pánu ve věku 86 let a nyní já, Zachariáš učeň Hovhanese, dopisuji jeho nedokončený rukopis." Jeden život skončil - a řetěz pokračoval.
Vedle písařů pracovali ve skriptoriích také rubrikátoři, kteří červenými linkami (rubrica-latinsky rudka) označovali začátky kapitol a odstavců, vypisovali incipit a explicit, prostě cokoliv co bylo třeba zvýraznit a spolu s nimi se v písárnách objevovali také iluminátoři a tvůrci obrázků.
Iluminátoři (podle latinského iluminare - osvětlovat, vysvětlovat) zdobili knihu písmeny uměleckého tvaru, která byla větší než ostatní tzv. iniciálami (litera initialis latinsky znamená začáteční písmeno). Přestože se v některých řeckých a koptských knihách vyskytovaly již ve 4. stol.př.n.l., příznačně se rozvinuly právě ve středověku. Zajímavé je, že někteří iluminátoři byly prokazatelně negramotní. Nemuseli umět číst a psát, jako písaři, jejich úkolem bylo kreslit, a aby snad písmeno nepopletli, nechávali jim písaři v mezeře na iniciálu i vepsané malé počáteční písmeno, tzv. reprezentantu, která sloužila jednak jako orientační předloha, jednak zabránila případné záměně písmen. Zaměstnávat autory samostatných obrázků, miniatur (podle latinského slova minium-rumělka, s níž byla tato práce spjata), patřilo k výsadám zvlášť bohatých písařských dílen, které si mohly dovolit ještě větší dělbu práce. Jinak bývalo zvykem, že sám písař zastal i práci iluminátora a miniátor nebyl při přípravě knihy vůbec zastoupen. Samotné opisování knih bylo ve středověku nákladné a s výzdobou ceny ještě stouply. Proto, ale i z praktických potřeb - vždyť například studenti prvních univerzit na texty nemohli čekat několik let - zůstávala většina středověkých rukopisů nezdobena. Za to ty, kterým se této cti dostalo, zpravidla určené ke slavnostním účelům nebo zadané bohatými objednavateli, se staly skvostnými uměleckými díly.
Středověká iluminovaná kniha sice navazuje na antické ilustrované knihy, ale jejich náměty v žádném případě nepřebírá. Místo živých výrazů obličejů, postav plných činnosti a pohybu, vznikají nejdříve v Anglii a Irsku čistě ornamentální kresby příznačné pro evropské iluminace celého 7. a 8. století. V druhé polovině 8. století dochází k velkému rozkvětu umění miniatury na dvoře Karla Velikého. Četní umělci z jeho okruhu se již obracejí k ztvárňování postav, miniatury, které v té době vznikají, se staly předlohami ostatních malířských škol, spjatých především s francouzskými a německými kláštery, přestože skvělé iluminované knihy vznikaly od 10. století i v Byzanci. V evropských miniaturách se většinou uplatňovaly perokresby typické pro celé románské a počátek gotického období. To do knižní ilustrace přineslo také zobrazování krajiny a krojů.
V románském období jsou mezi iluminovanými rukopisy zastoupeny vedle bible takřka výhradně církevní knihy především evangeliáře či evangelistáře (evangelia pro čtení při bohoslužbě), v gotice misály (soubor textů ke mši) s typickými kánonovými obrazy, zpodobňující Pannu Marii a svatého Jana pod křížem. Přibližně od poslední čtvrtiny 13. století, kdy už u nás gotika zdomácněla, se však objevují i knihy světské - kroniky, legendy, rytířská veršovaná epika, cestopisy, vzdělávací literatura a také mnohým z nich se dostalo krásné výzdoby.
Jestliže postavy z tehdejších miniatur zůstávaly zobrazeny plošně, bez pohybu, "vznášející se" v prostoru, ve stejné době vzniklé orientální iluminace (například v perském Šírázu a Hérátu) vynikají živým pohybem. Dílny Arabů, Peršanů, Turků a Indů vyznávajících především islám dosahovaly od počátku 15. století vrcholné úrovně iluminace, jejich převážně modře a zlatě provedené miniatury patří k nejkrásnějším na světě. Barevné iluminace ovšem znala i Evropa, v níž už v pozdním středověku vynikla především italská díla. Mistrovství iluminátorů bylo náležitě ceněno, příslušelo jim čestné místo na panovnických dvorech a jejich umění pomalu vytlačil až dřevořez, který se prosadil s nástupem knihtisku.

Objev Johanna Gutenberga

Říkalo se jim různě: impresoři, impresatoři, presaři, knihotiskaři, kněhtlačitelé, knihtiskaři, tisknutelé, tišťci, typografové a kdoví jaké názvy si ještě u nás od druhé poloviny sedmdesátých let 15. století vysloužili. To datum není náhodné. Roku 1476 totiž v plzeňské impresi vyšla první tištěná kniha na našem území. Statuta Arnošta z Pardubic. Je prokazatelně starší než Trojánská kronika, překlad oblíbeného rytířského románu Guida de Columna, již bylo prvenství dlouho přisuzováno. Rozborem písma a srovnáním obou textů však vyšlo najevo, že rok 1468 uvedený v kronice Trojánské je datem převzatým z rukopisné předlohy.
Samostatné vyměnitelné litery ze slitiny olova a cínu, ruční licí přístroj tiskařský lis, tyto malé zázraky tehdejšího důvtipu a techniky, jimiž roku 1440 mohučský rodák Johann Gensfleisch Gutenberg ohromil svět, přestaly být pro Čechy tajemstvím a Plzeň také nezůstala jediným městem, v němž se tiskaři uchytili. Po deseti letech přišli do Prahy (vynikli zde zejména Jonata z Vysokého Mýta, Jan Severýn, Jan Kamp a tiskař jménem Beneda), poté do Vimperka, Brna, Kutné Hory, Olomouce a dalších míst. Všude šířili Gutenbergovu slávu, ale, budeme-li spravedliví, jeho objev nespadl z nebe. Pečetítka, mincovní a puncovní razidla znaly starověké kultury a civilizace v údolí řeky Indu, Egyptě či Mezopotámii stejně jako Číňané, Řekové a Římané a v zemi oddělené od ostatního světa pověstnou velkou zdí se se vší pravděpodobností tisklo již někdy v 7. století, přestože skutečný doklad o tom máme až z roku 868: papír, jehož nápis nevznikl pečlivým vypsáním jednotlivých čínských znaků, ale jediným otiskem, přitlačovaným na rytý, inkoustem potřený kámen. Tehdy, v 9. století, tím ale nebylo písařům odzvoněno. Naopak - vždyť starověký čínský písař musel nejprve text vytvořit na papír nebo hedvábí, nápis otiskl na dřevo (na kámen jen výjimečně), zrcadlově převrácený obraz znaků vyřezal tak, aby z dřevěné plošky vystupovaly, a teprve nyní se dalo tisknout.

Knihtisk patří z hlediska přenosu barvy na potiskovaný materiál k technice tisku z výšky, kde je tisková forma reliéfní, na vrcholy reliéfu se nanáší barva a nich se při tisku tlakem přenáší na papír nebo jiný materiál.

Tím způsobem byly připravovány tzv. deskotisky (dřevotisky), nezřídka jednoduché obrázky, kterými kromě Číny proslulo zvlášť Japonsko. Nezávisle na orientálních vzorech se technika deskotisku objevila i Evropě; spojením jednotlivých stran, potištěných ovšem jen po jedné straně, zde přibližně od dvacátých let 15. století vznikaly blokové knihy.
Byly převážně náboženského obsahu (Biblia pauperum - bible chudých), i když nejproslulejší blokové knih, známá donata, neskrývaly nic jiného než učebnice latiny. Název dostaly podle autora - A. Donata.
Počátky knihtisku, v principu stejného, jaký známe z dětských tiskárniček, do jisté míry připomínají vývoj písma. U něho vedla cesta od celistvého sdělení ke znaku pro slovo, slabiku a hlásku. Také deskotisky znamenaly otiskování větších celků, ale vývoj spěl k jednotným literám.
Za jejich vynálezce je považován čínský kovář a alchymista Pi-Šeng, žijící na samém počátku 11. století. Oddělené znaky modeloval z hlíny, po vypálení je dával do železného rámu a upevňoval je horkým voskem. Později místo hlíny použil i dřevo, ale příliš neuspěl stejně jako jeho následovníci, kteří ve 13. století dělali pokusy s odléváním písmen do kovu.A tak to byl skutečně až Johann Gutenberg, který naplnil sen mnoha předchozích generací: starý, jemu však neznámý princip, spojil s poměrně jednoduchým a spolehlivým technickým postupem. V Gutenbergově pojetí už mechanické rozmnožování textů znamenalo víc než pouhý doplněk k tradičního rozepisování. Hlavní zásluhou Gutenbergovou je, že vyřezal a vyryl do kovu matrice (odlévací formičky s obrazy jednotlivých ručně psaných písmen). Také vynalezl dobře tavitelnou slitinu několika kovů. První matrice měl z olova, ale později dal přednost tvrdší mědi.

Postupně, jak jeho výroba zrychlila a počty výtisků rostly, začaly tištěné knihy převažovat nad rukopisnými. Podle dobových svědectví se až do vynálezu knihtisku před písárnami nejednou strhly rvačky o právě dopsané dílo. Tisk uspokojil mnohem širší okruh zájemců. O knihy se už nezajímali jen kněží, učení mniši, šlechtici, panovníci a úzké vrstvy vzdělanců. V příznivé atmosféře humanismu, hnutí, které zdůrazňovalo plné rozvinutí všech sil člověka, důvěru v lidské poznání a rozvíjející se vědu, se černému umění dařilo, (právě tak se tiskařskému řemeslu odnepaměti říkalo).
Do konce 15. století se s ním seznámila celá západní, jižní a střední Evropa. Dnes, kdy se v množství nakladatelství sotva vyznáme, už jen těžko pochopíme, jaké úctě se těšila jednotlivá věhlasem opředená tiskařská centra, jaký zvuk měla v celém vzdělaném světě Gutenbergova mohučská dílna, štrasburská tiskárna Johanna Mentelina (založená roku 1458) či benátská tiskárna Alda Dia Manutia (založená roku 1490). Manutiova díla tištěná v nejméně tisícových nákladech, proslulé aldinky, měla jako první uvedena interpunkci pomocí čárek, teček dvojteček, a můžeme-li věřit dobovým svědectvím, Manutius prý nabízel dukát tomu, kdo v knihách z jeho dílny najde chybu. Tak si byl jejich kvalitou jist.
Za padesát let od vynálezu knihtisku vyšlo na 10 miliónů knih - takový je odhad odborníků z Gutenbergova muzea v Mohuči.

Tiskárny-a že jich na přelomu 15. a 16. století bylo v Evropě na 900 - shromažďovaly tiskaře, učence, básníky byly vzdělanci přirovnávány k univerzitám. Tiskaři se navzájem navštěvovali a brzy vznikly i první knižní trhy. Konaly se vždy na jaře o Velikonocích a na podzim na sv. Michala. nejproslulejší z nich byl Frankfurt nad Mohanem, poprvé se konal již roku 1458, a není bez zajímavosti, že jeho tradice, podobně jako u lipského veletrhu, jehož počátky rovněž spadají do 15. století, trvá dodnes. Tady, ale i v Norimberku, Basileji, Vídni a Benátkách tiskaři - vydavatelé nabízely svá díla, případně získávali objednávky.

Při sazbě Trojánské kroniky byla použita česká bastarda. Je to písmo lomené, upravené pro český jazyk a značně zaoblené. Staří čeští tiskaři 16. století používali k sazbě českých textů jen písma lomená (gotická), připomínající tehdejší písmo rukopisné (švabach). Při renesanci antické kultury se rozšířilo o použití antikvových písem, a to především pro latinské texty. Latina byla tehdy mezinárodním jazykem církevním a diplomatickým. České texty se však v té době stále ještě velmi podobaly textům sázeným německy, protože používali stejná lomená písma.Lomená písma se v češtině udržela až do začátku 19. století a byla vytlačena latinskými, antikvovými písmy pod vlivem národně obrozeneckého hnutí.

Technický pokrok a vynálezy knihtisku v 19. století

Devatenácté i dvacáté století by se dala označit za staletí vynálezů. Některé z objevů, které způsobily průmyslovou revoluci, přispěly i k zdokonalení knihtisku. Komplex těchto objevů způsobil, že se tiskařské řemeslo v 19. století změnilo v průmysl.
Racionální zrychlení sazby a tisku však mělo kladný vliv na kvalitu; na druhé straně však objev nových grafických technik příznivě ovlivnil ilustrační možnosti a dal jim i výzdobě knih nové estetické rysy. Vynálezci chtěli svými objevy pomáhat společnosti k lepší budoucnosti a k úspoře práce a dřiny, která byla bez strojů údělem mnoha pracovníků i v oblasti knihtisku. Tyto vynálezy tedy mají základní pokrokové cíle.

K revolučním vynálezům, které ovlivnily rozvoj knihtisku, patří v časovém logickém sledu na prvním místě mechanická výroba papíru (vynálezcem - Francouz Nicolas Luis Robert, 1798).

K prvnímu velkému zlomu od Gutenbergovy doby došlo na počátku 19. století vynálezem rychlolisu (Friedrich König). Vlastní podstata Königova vynálezu spočívá ve stroji s tiskovým válcem. Tiskový válec přitlačuje papírový arch na tiskací formu, která se pod ním pohybuje, takže musí přijmout barvu formy. Válcový rychlolis je z roku 1812 - je původní typ všech druhů rychlolisů.

Další významný krok, jenž podstatně zrychlil a zlevnil knihtisk, je licí stroj na litery. Od dob Johanna Gutenberga byl používán ke zhotovování liter ruční licí strojek, který se za tři a půl století podstatně nezměnil. Skutečný licí stroj na litery sestavil v roce 1822 dr. William Church. Zatímco na licím strojku se dalo za deset hodin ulít asi 500 liter, licí stroj za tutéž dobu vyrobil zhruba 16 000. Přes tyto technické vymoženosti musel samotnou sazbu vykonávat sazeč nadále ručně.

Gutenbergův princip sazby překonává zhruba od šedesátých let minulého století postupně fotosazba. Tavená liteřina a matrice jsou nahrazeny fotofilmem nebo papírem citlivým na světlo. Písmena jsou pomocí světelného paprsku promítána na film, z něhož jsou ofsetem přenášena v podobě celých stran na papír.

Ofsetová technika se stala v poslední době univerzální tiskovou technikou a nabývá v knižní výrobě stále většího významu. U ofsetové techniky je tisk nepřímí; na tiskové formě je obraz, písmo správné, čitelné, avšak barva se přetiskne nejprve zrcadlově na pryžový válec a z něho teprve na papír.

V 19.století došlo také k reformě a zlevnění knižní vazby. Knižní vazba v předcházejícím století byla z největší části individuální záležitostí mezi majitelem knihy a knihařem, který prováděl vazbu podle požadavků zákazníka. Od počátku knihtisku do zhruba osmdesátých let 18. století šlo většinou o vazbu do kůže nebo pergamenu. Období kolem přelomu 18. a 19. století se vyznačuje vedle náročných kožených vazeb také lacinými vazbami papírovými, a to jak v tvrdých deskách, tak i v brožuře. Okolo roku 1820 byly drahá kůže a pergamen - i laciný papír- nahrazeny plátnem.

V průběhu 19. století se i vazba zmechanizovala a užití knihařského plátna se stalo nejběžnějším způsobem průmyslové vazby. Nakladatelská vazba se všeobecně vžila, kupujícím vyhovovala jak podstatně nižší cenou, tak faktem, že si z knihkupectví odnášeli knihu v hotové podobě.
Zmíněné vynálezy zrychlovaly, zlevňovaly a všestranně racionalizovaly výrobu knih, takže se stávala masovým produktem, k její kráse však vesměs nepřispěly. V tomto směru však zapůsobilo několik vynálezů nových ilustračních technik. V první řadě se jedná o dřevoryt, vynález Angličana Thomase Bewicka z posledních let 18. století

Důležitou roli hraje i možnost současného tisku dřevorytu s textem (neboť jde o tisk z výšky), což u mědirytu později litografie (kamenotisk) nebylo možné. Přírodovědné knihy, které ilustroval Bewich technikou dřevorytu, jsou vynikající kvality. Reprodukci černobílého obrazu tiskem z výšky slouží od osmdesátých let 19. století autotypický štoček, zhotovený fotomechanickou cestou. Autotypickou sítí na body různých tvarů, velikostí a hustoty se rozloží reprodukovaný obraz s použitím clonek vkládaných do tělesa objektivu (vynálezce J. Meisenbacha 1881).

Tiskaři - vydavatelé byly skuteční všeumělové. Dnes nás neudiví, jestliže se v tiráži přečteme, že knihu vydalo nakladatelství Albatros v Praze a že byla vytištěna v Brně - místo přípravy knihy zcela samozřejmě neztotožňujeme s místem výroby. K takovému rozdělení však postupně docházelo až od 17. století naplno se projevilo až na počátku 19. století, když se výroba podstatně zmechanizovala, když se tiskař - příjemce zakázek - odlišil od toho, kdo vydávání zajišťoval; platil a nesl tedy veškeré riziko. Do té doby tiskaři sami rozhodovali o výběru díla, jeho vnější i vnitřní podobě často zastali nejen to. Někteří, jako Čech Jiří Melantrich z Aventintina, dokázali knížky i psát, a tak je vlastně obstarali od A do Z. Jeho jméno nese i jedno z našich dnešních nakladatelství. Stojí v samých počátcích nakladatelské činnosti. Z jeho dílny vyšly významné knihy jako byl např. Mathioliho herbář nebo Bible Melantriška.

Mezi další z významných nakladatelů 19. století patřili např.:

Jan Otto (Ottovo nakladatelství), který jako první rozdělil svou produkci tematicky (edice), vedle beletrie (J. Vrchlický, K Světlá) vydával i odbornou literaturu (Brémův Život zvířat).
František Topič (Topičovo nakladatelství), který vydával převážně hodnotnou literaturu (J. Neruda) a část produkce věnoval mládeži.

Významní nakladatelé 20. století

Nakladatelství v letech 1918 - 1945:
Většina nakladatelů pokračuje ve své činnosti, ale mění svůj ediční profil. Vzniká řada nových nakladatelství, která se orientují převážně na zisk. Vychází obrovské množství titulů. V této době dochází k odloučení tiskáren od nakladatelství ( vznik polygrafického průmyslu).

Jan Fromek - Odeon - I.Olbracht, V. Vančura, M. Gorkij
Nakladatelství Františka Borového - S.K. Neumann, F. Šrámek, J. a K. Čapkovi
Melantrich - nejvýznamnější a největší ve své době - V. Hálek, Ch. Dickens
Sfings - odborná a vědecká literatura

Nakladatelství po roce 1945:
Po skončení války byla většina nakladatelství reorganizována. Změnilo se řízení a organizace knižního obchodu. Od roku 1949 byla vydavatelská oprávnění vyhrazena pouze kolektivním činitelům. Vzniká řada státních nakladatelství. Byl vydán speciální zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací (zamezení fungování soukromých institucí).

Mladá Fronta - detektivky, sci-fi, literatura pro mládež, poezie (J.Žáček)
SNDK - Státní nakladatelství dětské knihy
SNTL - Státní nakladatelství technické literatury
Práce - zřizovatel odborová organizace (ROH) - příručky pro odboráře
Naše vojsko - literatura s brannou tematikou (Svazarm)
Svoboda - politická literatura
Československý spisovatel - beletrie
SPN - Státní pedagogické nakladatelství

Po roce 1948 vzniká Národní podnik kniha (jediný šiřitel knih pro celé Československo). Rozhodoval o tom, kolik a jakých titulů, se dostane do knihkupectví. Knižní čtvrtky ( pravidelně se do obchodů dostávaly nové tituly knih). Národní podnik kniha si vytvořil pro zásobování maloobchodní sítě Knižní velkoobchod, měl pobočky ve všech krajích republiky.

Závěr

Knihu, její dějiny a současnost, můžeme posuzovat jako převratný, postupně zdokonalovaný vynález, jehož potřebnost a platnost je denně potvrzována, ale současně naléhavě připomíná i něco jiného: odvěké úsilí lidí poznat pravdu, pravdu o sobě, o světě, o řádu, jehož jsou oni i planeta, na které žijí, součástí. Knihy, jejich kvalita, péče, jaká je jim věnována, příznivé i nepříznivé podmínky pro tvorbu vždy přesně vyjadřovaly duchovní situaci národa.

Kniha je základem poznání, učitelem věků, vládcem království ducha.
Luciu Annaeus Seneca


Seznam použité literatury


Kneidl, Pravoslav: Z historie Evropské knihy. Praha, Svoboda 1989
Pavlát, Leo: Tajemství knihy. Praha, Albatros 1982
Bohatec, Miloslav: Skryté poklady. Čtení pro bibliofila. Praha, Artia 1970
Šalda, Jaroslav: Výroba knih. Praha, SPN 1985
Khel, Richard: Poselství papíru. Praha, KAROLINUM 1999
Motalová, Kristýna: Nauka o knize - sešit 1999-2002