referát


Husitské kroniky

(HTML náhled)

Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, družiníku krále Václava IV


Dílko, které je skromnou a stručnou, ale přitom dojemnou oslavou Žižkovy památky, mělo jako většina husitské literární a zejména historiografické činnosti pohnuté osudy. Neznáme jeho autora, dlouho jsme neznali dokonce žádný jeho rukopis, s jistotou neumíme určit, kdy vzniklo. I když neobsahuje mnoho známého, přesto je to spisek hodný pozoru a svým způsobem jej lze nazvat první Žižkovou bibliografií, tím významnější, že byla napsána českým jazykem. Na druhé straně není možno přehlížet některé "beletristické" rysy celé práce.
Jediným spojovacím článkem se starou tradicí byl dlouho nedatovaný, zřejmě z druhé poloviny 16. či počátku 17. století pocházející tisk, uložený v knihovně Národního muzea v Praze a ve fragmentu v Brně, odvolávající se na nedochované vydání Martina Kuthena ze Šprinsberku z roku 1564, jenž byl dokonce dlouho považován za autora kroniky. Východiskem k určitým závěrům se stal až nález rukopisného dochování tohoto dílka, který učinil v sedmdesátých letech minulého století Jaroslav Goll v saském Freiberku. V tamní gymnaziální knihovně nalezl v rukopisném sborníku různých historických textů vztahujících se k husitství první a zřejmě také poslední rukopisné dochování této kroniky. Protože nedatovaný rukopis lze jen obecně klást do 2. poloviny 15. století a protože nejde o originál díla, vynořilo se na dobu vzniku postupně několik názorů rozporného charakteru. Prakticky současně dva přední historikové meziválečného období dospěli k odlišným názorům. V. Novotný se pokusil dílo položit do blízkého časového odstupu od Žižkovi smrti a vytyčoval jeho vznik dvouletím mezi bitvou u Lipan a červnem roku 1436, J. Pekař naopak v souvislosti se svou tendencí Žižkův význam a památku co nejvíc oslabit je kladl až na rozmezí 15. a 16. století. Problematice se též věnovali F. M. Bartoš a pak zejména R. Urbánek. První z nich se datování dotýká pouze rámcově a klade spisek jen zhruba do doby vlády Jiříka Poděbradského (a to spíš k jeho konci). Druhý jej zařazuje k roku 1469, respektive ještě určitěji do poměrně krátkého období po nezdařeném dubnovém jednání Jiříka Poděbradského s Matyášem, tzn. Poté, kdy Jiří propustil Matyáše neprozřetelně ze zajetí, do něhož upadl při obklíčení u Vilémova.
Není možné jít do detailů, a tak můžeme konstatovat, že lze bez rozpaků přijmout poněkud širší datování zhruba do sklonku Jiříkovi vlády. I to je vlastně víc než u většiny jiných pramenů obdobného charakteru.
Urbánek vyvozuje vznik kroniky z praktické konkrétní potřeby dne, kdy se má Žižkův příklad stát pobídkou před novým střetem českého státu s uherským králem. Autor se ve svém spise opírá o znalosti některých dalších historických děl, především kroniky Vavřince z Březové a pak zejména některých textů Starých letopisů českých tj. jejich větve hradecké , jež ke odvozena ze zaniklé kroniky tamního písaře Krušinky. A je možné jít po této stránce ještě dále a přímo říci, že i sám autor Kroniky velmi pěkné je nepochybně východočeského, ba snad přímo královéhradeckého původu, jak nasvědčují závěrečné pasáže kroniky, popisující jednak Žižkovo uložení k poslednímu odpočinku v tomto místě, i další akcentování vzájemného vztahu velkého vojevůdce a města, které bylo hlavním střediskem jeho bratrstva. Autor sám je přesvědčeným husitou umírněného ražení, který vidí Žižkovi přednosti, zejména válečnické, i když si je vědom útrap, které z toho všeho plynuly. Protože v díle je řada chronologických omylů, místy až překvapujících, jsou pomíjeny aspekty náboženské i vlastní strukturalizace jednotlivých husitských stran, je dílko považováno více nebo méně oprávněně někdy spíše za produkt beletristické prózy než za spisek historický.
Staré rozšíření kroniky bylo patrně velice omezené, může to však být optický klam, způsobený velkými ztrátami, jež postihly veškeré naše starší písemnictví a husitské zejména. Počet rukopisů samozřejmě nelze ani odhadnout, musil jich však být větší počet, protože výše uváděný tisk má některé, sice nepodstatné, nicméně zřetelné rozdíly, jež brání spojit náš rukopis určitěji s jeho předlohou. A dvojí vydání tiskem hovoří samo za sebe. I kdyby ani jedno z nich nebylo dosáhlo průměrného nákladu kolem 250 - 300 exemplářů, přesto jejich počet dosahoval zcela nepochybně trojmístného čísla.
Naopak vydání kroniky v novověku je řada. Nejstarší z nich - ještě pod jménem Kuthenovým - bylo pořízeno v roce 1868 K. J .Erbenem. O deset let později J. Goll vydal kroniku již podle nově nalezeného rukopisu freiberského a ještě těsně před první světovou válkou to bylo bibliofilské vydání F. Loskota. V době meziválečné připravil kritickou edici V. Novotný a posléze je třeba jmenovat ještě neméně než pět vydání poválečných. Nejdříve to bylo přetištěné edice Novotného sborníku věnovaném husitskému vojenství, pak dvě vydání F.M.Bartoše, která upravila text do novočeštiny a posléze filologická vydání Fr. Svejkovského a A. Fiedlerové.



Bartošek z Drahonic a jeho kronika

Bylo už konstatováno, že období vlastních husitských válek nemá svého skutečného historiografa, neboť Vavřinec z Březové zůstal u pouhého náběhu a uvízl na počátku dvacátých let. Nehladíme-li k pramenům literárním a diplomatickým, které jsou nutnou kostrou pro rekonstrukci průběhu husitského hnutí, musíme brát nezřídka zavděk díly, jež patří po stránce věcné a leckdy i formální k pracím druhořadým, jež ovšem i tak jsou základním pramenným materiálem. Nejen tím, co a jak říkají, ale i tím, co přinášejí. Často pak jsou to díla, jež vznikají i s jistým časovým odstupem, až po odpadnutí vlastního husitství, i když se k němu vracejí.
Na předním místě mezi těmito spisy stojí kronika Bartoška z Drahonic, drsného katolického vojáka, podávajícího suchým způsobem a až proslule barbarskou latinou skutečnou kroniku vojenských událostí let 1419 až 1443 s přídavky, jež oscilují mezi lety 1310-1457 a které se zdají být jakýmsi přípravným náběhem k zpracování druhé verze kroniky, o níž však není nic známo. Přestože byl Bartošek, o jehož autorství zejména Palacký vznesl pochybnosti, katolík, píše o událostech, kterých byl svědkem, či o nichž od svých informátorů slyšel, celkem objektivně a dává najevo nepokrytě své češství. Tak například ve svém nekrologu Albrechta II. Praví, že byl dobrý a milosrdný, ač byl Němec. Ovšem na druhé straně lze konstatovat, že autorova objektivnost byla dána do značné míry jeho primitivností a neschopností vyššího pohledu na události a jejich příčiny či následky.
Ačkoliv o různých členech rytířského rodu z Drahonic (či Drahenic nebo Drahynic) v jižních Čechách (podle Golla jde asi o Drahenice u Březnice, podle Pekaře z Vodňan, kde jsou Drahonice) máme řadu informací, osoba Bartoškova v nich nevystupuje, a tak jsme odkázáni na zcela jednostranný a velmi omezený materiál. Časově první životopisná zmínka hovoří lakonicky o jeho cestě do Itálie v roce 1408. i když se nedovídáme, s kým, za jakým účelem a na jak dlouho se tam vydal, je pravděpodobné, že byl tehdy už dospělý čili že se narodil nejspíše v průběhu osmdesátých let 14. století v době, kdy jeho kronika končí, byl tedy stár nejméně kolem šedesáti let. Též jsme poměrně dobře informováni o jeho nejbližším příbuzenstvu. Otec zemřel v roce 1401 a byl pohřben v Příbrami, matka zemřela 1420 a byla pochována ve Skřipli u Hořovic, odkud pocházel i manžel jeho sestry, která zemřela v roce 1433 a byla pochována opět v Příbrami. Bartošek sám se objevuje v kronice jako člen posádky Pražského hradu ve službě Zikmundově; poté co hrad obsazují Pražané, odchází na Karlštejn ( nelze říci zda bezprostředně či až později), kde působí v hradní posádce a byl vysloven dohad, že mohl patřit mezi karlštejnské many. To vysvětluje i větší počet jeho informací jak z tohoto regionu, tak i z těch jednání či událostí, jichž se účastnili karlštejnští představitelé: tak byl purkrabí karlštejnský Zdeslav Tluksa z Buřenic v Bratislavě při jednání d králem Zikmundem Bartoškův služebník a vůbec celý oddíl karlštejnské posádky bojoval v bitvě u Lipan atd. To Bartoškovi zaručilo poměrně dobrou informovanost, i když zejména v chronologických otázkách u něho panuje leckdy značný chaos, některé věci se opakují na různých místech atd.
Hustota Bartoškových informací stoupá po polovině dvacátých let. S tímto faktem se pak spojuje i údaj o Bartoškově oční nemoci v roce 1426, jež mohla být příčinou jeho odchodu z činné vojenské služby a obratu k vedení historických záznamů. Pro tuto dataci svědčí dále i zpráva o zajetí hraběte z Hardeka v Praze v roce 1425, o němž se hned poznamenává, že tu po dvou letech zemřel; zpráva tedy mohla být napsaná před rokem 1427. Ovšem nemoc tu není nutnou podmínkou , protože nevelký rozsah kroniky, nadto v značně syrovém stavu, nevyžadoval intenzivní soustavnou činnost, i když je pravděpodobné, že autor někdy v té době zemřel; jiný důvod u něho těžko mohl padat v úvahu.
Tak jako skoro všechna ostatní díla tohoto svazku, není ani tato kronika dochována v originálu, nýbrž pouze v jediném opisu až z konce 15. století, který byl uložen v thunovské knihovně v Děčíně. Dostal se do ní v rámci pozůstalosti historika F. M. Pelcla počátkem 19. století a posléze přešel s celou knihovnou do pražské Univerzitní knihovny. Zdá se, že jde o opis původního rukopisu, jak do jisté míry naznačují přípisky k Bartoškově kronice, které obsahují velmi heterogenní materiál, často až s famózními datovacími chybami. Přípisky jsou sice v našem rukopisu psány nyní jednou rukou, ale dají se rozdělit zhruba do pěti oddílů, u nichž dva , tj. třetí a pátý, jsou zřejmě Bartoškovým dílem, obsahujíce jakoby další surovinu pro případnou druhou redakci díla. Oddíl druhý mu určitě náleží, protože chronologicky značně přesahuje nejzazší hranice Bartoškova záběru, u zbylých dvou nelze vyřknout určitý soud. První oddíl tvoří údaje pražské provenience z padesátých let 15. století, třetí odstavce 15-33 z dvacátých a počátku třicátých let, čtvrtý odstavce 34-64 vesměs ze století 14. a pátý odstavec 65-71 s řadou často osobních údajů z počátku 15. století. V třetím až pátém se mísí čeština s latinou, první dva jsou latinské.
Jediný starý exemplář kroniky nasvědčuje jejímu malému rozšíření, tím spíše, že v následujících dílech historické literatury nenalézáme žádné ohlasy jejího použití. Zdá se proto, že kronika jako nehotová zůstala omezena na bezprostřední dědice Bartoškova odkazu. Osudy původního kodexu neznáme a stejně tak ani starší historii dochovaného rukopisu. Do literatury uvedl rukopis, jehož se stal majitelem , teprve Bohuslav Balbín. Tehdy došlo též k dvěma ne vždy správným přepisům, jež patřily T. Pešinovi a M. Boleluckému a staly se podkladem dosti chatrné edice G. Dobnera v jeho Monumenta Bohemiae historica nusquam antehac adita. Rukopis Balbínův se pak dostal do majetku F. M. Pelcla a s ostatními jeho materiály vplynul do knihovny thunovské. Odtud jej užil až F. Palacký a posléze se stal podkladem kritické edice J. Golla v Pramenech dějin českých.

Do češtiny kronika dosud přeložena nebyla; jen její část popisující bitvu u Lipan přeložil R. Urbánek pro Výbor z české literatury husitské doby.



Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a jeho kronika kněží táborských

Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec se diametrálně odlišuje od všech ostatních autorů tím, že nejde o muže, který by vstoupil do historie proto, že napsal to či ono literární dílo, nýbrž že se jedná o významného veřejného činitele, jehož osudy jsou pevně spojeny s nejrevolučnějším křídlem husitství - s Táborem. Přestože jde o jednu z vedoucích osobností tehdejšího politického a náboženského života - obě složky nejenže nelze od sebe odtrhovat, naopak tvoří dialektickou jednotu - nemáme dodnes vyhovující podrobný životopis tohoto neobyčejně zajímavého muže, jehož osud nepostrádá tragiky.
Počátky Mikulášovi jsou, jak to ostatně u osob tohoto druhu bývá skoro pravidlem zahaleny temnotou. Odhadem lze tedy jeho narození klást nejspíše do poloviny 80. let 14. století. Kromě těchto suchých dat nevíme nic, lze si ale představit, co jej formovalo. Vždyť nejpozději od roku 1406 musil být soustavněji v Praze (předtím nepochybně absolvoval městskou školu pelhřimovskou), kde zažil počátky Husovi reformní strany a tříbení duchů. Přimkl se k mistru Janovi, o čemž svědčí jeho časné členství v koleji královny Hedviky, založeného značné míry Husovou zásluhou záhy po vydání Kutnohorského dekretu. Jak jinak trávil Mikuláš plných šest let neumíme říci. Protože však nikdy nezískal titul mistra svobodných umění, bylo možno usuzovat, že snad z univerzity po roce 1411 odešel. Stejně tak lze však oponovat, neboť jeho pozdější literární činnost prokazuje dobré teologické znalosti, jichž mohl nejspíše nabýt právě v této době. Na počátku Husitské revoluce pak vstupuje a staví se na místo, které patřilo nejexponovanějším, a to nejen na samotném Táboře.

Mikulášovo literární dílo, vesměs zaměřené teologicky, je i přes ztrátu řady jeho spisů a projevů (o nichž leckdy víme jen z citací jeho odpůrců), velmi rozsáhlé. I když převážnou většinou je psáno latinsky, nalézáme v něm i díla česká. Na rozdíl od jiných dospívá Mikuláš k literárnímu projevu až poměrně pozdě, skoro ve čtyřiceti letech. Tato činnost nebyla tehdy možná bez rozsáhlé výzbroje teologické, které sám dovedně užívá, i když mu je někdy vytýkán nedostatek vybroušenosti latinského jazyka - v chvatu a zápalu polemiky ovšem jistě pochopitelný a vysvětlitelný. Patří nepochybně i k zakladatelům táborské (kněžské) knihovny, do níž tato díla a pak samozřejmě i vlastní práce táborské vcházely. Z ní se však dochovaly jen nepatrné trosky.
Je třeba zmínit se alespoň o několika dílech Biskupcových. Prvním z nich je jeho traktát o večeři Páně, jenž je současně východiskem úzkých, leč krátkých styků s Petrem Chelčickým. Dalším spisem je Mikulášův nedokončený výklad Apokalypsy, v husitství nejčtenější novozákonní knihy biblické, jenž mu umožnil vypořádat se i s věcmi zcela světskými. Ukazuje se tu zřetelně Mikulášovo já, když např. píše, že "pracovitostí poddaní trpí, když se jejich pánové přou a sváří. A přece všichni pánové i králové a duchovní stojí jen svými sebenižšími sedláky." Nebo "v době úspěchů drží s tábory nesčetní pokrytci, ale v dobách nepříznivých nadávají jim kacířů a bojují proti nim… A to vše pochází z velké touhy po penězích." Neslavnějším spisem Mikulášovým se však stala jeho konfese a obrana táborů, kterou postavil koncem dubna 1431 v pražském Karolinu proti stanovisku pražském. Dílo, které je dochováno až v poněkud upravené pozdější podobě, je nejen soustavným výkladem táborského stanoviska, ale stalo se i podkladem pro některé práce provensálského písemnictví valdenského a bylo ve své latinské formě ( dnes dosvědčeno v jediném rukopisu) vydáno a ceněno již v roce 1568; v následujícím století vyšlo dokonce třikrát, vesměs v cizině (v Německu a Holandsku).
Tak se konečně dostáváme k Biskupcově Chronicon continens causam sacerdotum Taboriensium ( Kronika obsahující spor kněží táborských). Někteří starší autoři ji pokládali za dílo jinak takřka neznámého Jana Lukavce. K tomuto omylu došlo patrně tak, že pouhý písař nějakého dnes nedochovaného rukopisu přinášel dílo v anonymní podobě. Jeho jméno bylo pak přeneseno do rukopisu dnes dochovaného, a tak byl povýšen na autora díla. Teprve Dobrovský a definitivně Palacký vrátil kroniku Biskupcovi jako autoru, resp. sestavovateli. Spis, který se skládá ze tří knih, má velký časový záběr. Od roku 1419 až do roku 1444. Nevznikl ovšem najednou, nýbrž narůstal postupně už od počátku třicátých let a je přes svůj název opět spíše náboženským traktátem, hojně doprovázený přílohami, v nichž figurují nejvýznamnější pramenné texty, jež byly výrazem stanovisek sporných stran. A slouží Biskupcovi ke cti, že i když píše obranu Tábora, včleňuje do svého spisu stejně tak materiály a dokumenty odpůrců jako díla táborská i vlastní. Naplňuje tedy skutkem slova předmluvy: "Ať ví každý, kdo bude číst nebo slyšet, že autor nepraví nic lehkého ani lživého či smyšleného, toliko to, co je pravda." Pro souhrnnou charakteristiku díla lze použít zdařilého výroku Václava Novotného, že to je "snůška traktátů a akt, týkajících se věroučných sporů mezi tábory a pražany, spojená jen tenkou nití historického vypravování."
První kniha, která je nejrozsáhlejší, neboť tvoří takřka dvě třetiny celého díla, obsahuje léta 1419 až 1431 a byla dokončena v prosinci roku 1435. Druhá, sahající do smrti Zikmunda Lucemburského, byla dokončena v únoru 1442 (je naopak nejkratší, protože Biskupec problematice kolem kompaktát a jednáním táborů se Zikmundem věnoval i samostatný spis, který se ale nedochoval) a měla dílo uzavírat. Teprve dodatečně byla připojena třetí část, popisující jednání táborských kněží se stranou Rokycanovou v letech 1441 - 1444; vznikla někdy krátce po roce 1444. Jak silně to bylo dílo teologické, plyne i z toho, že ani Žižka sám tu není jmenovitě zmíněn; jen nepřímo se mihne v inzerované konfesi.