seminární práce


Husitské výpravy na Slovensko

(HTML náhled)

Husitské výpravy na Slovensko

Přemysl Novák
2.ročník


Spanilé jízdy byly zaměřeny především k přetnutí komunikačních spojů nepřítele, vyplenění území a bránily současně nepříteli, aby soustředil větší síly v blízkosti hranic. Plenění ekonomicky podlamovalo potenciál nepřítele a mělo za následek potíže v zásobování v okolí hranic. Nepřítel pak nemohl soustředit větší síly na vypleněném území. Tyto preventivní údery nebyly pochopitelně ve feudálním vojenství žádnou novinkou. Teprve husité učinili tuto praxi stálou součástí svého vojenského umění. Šlo jim především o ničení ekonomického a morálního potenciálu nepřítele. Tyto akce nesměřovaly k rozvinutí sil na zvoleném bojišti a ke svedení rozhodné bitvy či ovládnutí prostoru. Výjimku představují pouze akce proti Slezsku, které bylo v duchu státoprávních představ pro husity územím českého státu.

Všechny spanilé jízdy byly předem plánovány a dobře zajištěny. Jejich charakteristickým rysem byla rychlost, přinášející strategické překvapení a znemožňující nepříteli včas shromáždit dostatečné síly. Další průběh akcí byl typický rychlými pochody, prováděnými v některých případech několika paralelně postupujícími vojsky, využíváním operování na vnitřních liniích, blokováním komunikací, které znemožňovalo nepříteli soustředit větší síly. Husitské manifesty zdůrazňovaly obranný charakter války, kterou husité vedli.

Druhým důvodem k zahraničním výpravám byly aspekty ekonomické. Stálá válka na území českého státu a s ní spojený rozvrat ekonomiky způsobil, že země nebyla schopna uživit polní vojska. Současně s tím pokračoval proces profesionalizace polních vojsk, jejichž kádr se stále více blížil řemeslným vojákům, kteří již nejsou schopni vrátit se do mírového života. Válka se pro ně stala povoláním. Protože polní vojska byla vydržována především z kořisti, byly spanilé jízdy také jízdami za kořistí a jízdami za získání zásob.

Problematika husitského hnutí představuje v historiografii českého a slovenského národa bezpochyby významnou historickou epochu. Od časů Velkomoravské říše nebyli Slováci a Češi v tak úzkých a bezprostředních kontaktech sociálních, politických, hospodářských i kulturních.1 Nejkomplexnější problematiku husitského hnutí ze slovenských historiků zpracoval Branislav Varsik ( Husitské revolučné hnutie a Slovensko, Bratislava 1965, Slovenské listy a listiny v 15. a 16.stor., Bratislava 1956 ). K problematice husitského revolučního hnutí existují práce Petera Ratkoše a Ladislava Hoffmanna ( P. Ratkoš, Husitské revolučné hnutie a Slovensko, In : Mezinárodní ohlas husitství, str.27-51; L. Hoffmann, Husitské a bratricke revolučné hnutie v dejinách východního Slovenska, Nové obzory 2, 1960, str. 141-161 ).

Vojska první velké husitské výpravy na Slovensko roku 1428 se skládala z táboritů, vedených Prokopem Holým, z jednotek sirotků pod velením Prokůpkovým a z pražanů, posílených moravskými oddíly Jana Tovačovského.Trnavská městská rada píše 27. února bratislavské městské radě, že větší část husitů přešla přes pohraniční hory mezi Novým Mestem nad Váhom a Uherským Brodem.2 Husiti na této výpravě zničili předměstí města Bratislavy. Byla to první demonstrace síly husitů. Uherské vojsko jim nikde nebylo schopno klást vážnější odpor. Zikmundovo vyjednávání koncem března 1429 v Bratislavě s husitskou delegací, vedenou Prokopem Holým, nedospělo k dohodě.

Dovršovalo se již téměř celé desetiletí hrůzných válek, jaké církev rozpoutala proti českým kacířům, když se lstivé politice krále Zikmunda naskytlo heslo, kterým mohla znovu začíti nekonečnou šalebnou hru tolikrát již odhalených, a proto již docela zdiskreditovaných pletich.3 Byla to myšlenka všeobecného koncilu, kterou mu namítla poražená, nikdy však přece nezdolaná hlava koncilního hnutí, univerzita pařížská. Jako se Zikmundovi před dvaceti skoro lety dostalo zdarma veliké cti, státi se protektorem koncilu kostnického, nad to pak i výnosného úkolu prostředníka v procese Husově, tak mu nyní světové hnutí koncilní nabízelo samo tutéž skvělou úlohu na koncile, jenž se měl sejíti 1431 v Basileji; úsilí o jeho svolání bylo znamenitou příležitostí pro pošramocenou pověst krále nejen k vlastní rehabilitaci v říši, nýbrž i šance pro husity.4

Po několikaletém přetržení vzájemných pokusů o smír, zmařených 1426 vetem papeže, navázal Zikmund styky s husitskými vůdci. Schůzka v Bratislavě začala počátkem dubna 1429. Husité zde varují Zikmunda, aby netoužil po císařském titulu. Dvouleté příměří s husity, o něž král usiloval v Bratislavě, mělo být především prostředkem k umožnění jízdy do Říma za korunou římských císařů.5 Husité jsou ochotni poslouchat Zikmunda, jestliže se rozhodne sloužit Bohu a jeho zákonu.6 Husité slibují, příjme-li král jejich víru, že ho rádi přijmou za svého pána a dají mu království české.7 Začátkem roku 1430 se husitské vojsko pod vedením Velena Koudelníka a Prokůpka vtrhlo do Uher. Zvítězilo v bitvě u Šintavy, ale s velkými ztrátami. Husité ztratili 2000 mužů a Velek Koudelník padl na bojišti.8 " Potom se téhož roku po velikonočních svátcích rozdělili ve dva voje vojska tak, že hejtman Velek s knězem Prokopem, s Janem Zmrzlíkem a některými Novoměstskými, asi se čtvrtinou lidí tohoto města, s celým vojskem sirotků, většinou táborů a zvláště s Filipem, tehdy hejtmanem v Ostromeči vytrhli, jeli a postupovali do Uherského království." 9 " Svedli tam dvě bitvy, jednu na hranicích s Rakouskem, s kterýmsi moravskými hejtmany pana krále Zikmunda,kde prý bylo u kteréhosi kostela na Moravě při rakouských hranicích pobito sto padesát a více mužů z vojsk táborů a sirotků." 10 ,, Druhou bitvu čili srážku měli na hranicích Uher s lidmi řečeného pana krále a to zvláště s Čechy, Moravany, Uhry a lidmi zvanými Raczy, kde byl zabit hejtman sirotků Velek s mnoha jinými ( říkalo se, že jich bylo na dva tisíce ) a byli spáleni ve vesnicích." 11 ,, Byli mezi nimi zvláště Jan ze Stezova a Martínek z družiny Jana Zmrzlíka." 12 ,, Byli jim prý zabíjeni koně při vozech i pod jezdci a tak jich zahynulo přes dva tisíce." 13 ,, A tak si postupně stavěli mosty přes jakési vody a močály, v noci utekli a vrátili se do Prahy." 14

Po slavném vítězství u Domažlic opět táhla husitská vojska na Slovensko. Táborské polní roty pod vedením Prokopa Holého přešly od Uherského Brodu Vlárským průsmykem, kde ovládly hrad Lednici, horním tokem Váhu k Žilině, kde se spojily s vojsky, vedenými Janem Čapkem ze Slezska.15 Husité město Žilinu dobyli a vyplenili. Spojená husitská vojska se v noci z 26. na 27. září přiblížila k hradu Likava a lstí ho dobyla.16 U Nitry došlo k rozporům mezi tábority a sirotky o válečnou kořist.17 Táborité odtáhli na Hlohovec, kde přešli přes Váh.18 Sirotci dobyli Nitru a plenili jižní Slovensko až po Levice. Táborské vojsko pod vedením Prokopa Velikého po kratší zastávce v okolí Hlohovce spálilo most přes Váh a vrátilo se Povážím na Moravu.19 Za této spanilé jízdy zanechali husité na Slovensku kromě posádky na Likavě i stálé posádky na hradech Topol'čanech, Lednici a zřejmě i v Žilině jako opěrné body pro další výpravy na Slovensko. ,, Téhož roku táhli sirotci do Uher na vévodu Ctibora přes řeku Váh." 20 ,, Byl mokrý podzim." 21 ,, Uhři se shromáždili a udeřili na ně v pátek před sv. Martinem ( 9. listopadu )." 22 ,, Bratří uvázli s vozy v blátě, a tak jim Uhři vzali hodně vozů a jednu houfnici." 23

V červnu 1432 obsadili husité Skalici a lstí se jim podařilo se zmocnit se i Trnavy. Posádce v Trnavě velel Blažek z Borotína. Neúspěšné pokusy uherského vojska dobýt zpět Trnavu přiměly husity, aby se pokusili zmocnit se také Bratislavy. Podle předem připraveného plánu mělo husitské vojsko přitáhnout k Bratislavě v noci na 27. listopad 1432, přívrženci husitů měli obsadit Laurinskou bránu a vpustiti je do města.24 Spiknutí se však prozradilo a jeho vůdce, moravský rytíř Petr Kuděj ( před tím na Moravě ve službách Zikmundových ) zahynul v bratislavském žaláři.25

Nejdříve koncem února 1433 bylo i feudálům v Polsku známo, že nejbližší pochod táborského vojska bude směřovat na severouherské teritorium. Na únorovém sněmu v Praze se diskutovala i otázka dalších vojenských akcí. Pravděpodobně právě zde odsouhlasili účastníci sněmu výpravu táboritů do Uherska. Husitské vojsko proniklo na Spiš z Malopolska. Ani dřevěné zátarasy na přístupových cestách k Spiši a na hranicích nezastavily rychlý postup táborského vojska.

Ke Kežmaroku proniklo táborské vojsko v den svatého Marka, t.j. v sobotu 25. dubna 1433. Pravděpodobně už v dopoledních hodinách zaútočili první oddíly na předměstí a zmocnili se parochiálního kostela sv. Michaela spolu s přilehlou farou. Tyto objekty ležící na levém břehu řeky Poprad se staly opěrným bodem a východiskem k útoku na opevněné město. Do večera 25. dubna se táboritům, pravděpodobně s pomocí sympatizujících chudých vrstev kežmarského obyvatelstva, podařilo vniknout do města a obsadit ho. Obléhání bylo krátké a úspěch přišel až nečekaně rychle. Kežmarok by vojsko určitě obsadilo i bez pomoci domácích stoupenců. Poměrně dobře opevněnému městu chyběli obránci, obyvatelstvo žilo v představě nedobytnosti městských hradeb, o čemž svědčí skutečnost, že Kežmarok neopustili ani zámožné špičky patriciátu a hodnostáři duchovenstva v čele se spišským proboštem Jurajom.26 Celkový počet obyvatelstva města bez vojenské obrany byl menší než dvatisíce osob a město se na obranu nepřipravilo - chyběli obsluhy zbraní, střelci, pěchota.27 Svou úlohu sehrál i neočekávaný rychlý příchod vojska a jeho síla, která naháněla strach.

Pobyt táboritů v Kežmaroku měl velmi pustošivé následky. Ihned po vniknutí do vnitra městských opevnění byly zasaženy objekty, které mohly poskytnout azyl domácímu obyvatelstvu a byly dočasným útočištěm především pro bohaté vrstvy. Husité vypálili kostel sv. Alžběty a rozbořili kostel sv. Alžběty s tamějším klášterem.28 Určitě tehdy byl vypálený větší počet měšťanských domů. Po ovládnutí města využili táboriti jeho opevnění na dočasnou ochranu před případným útokem zvenku. Část vojska však musela zanedlouho zaútočit na blízké okolí kvůli vyřešení zásobování, s kterým bylo od prvního dne pobytu v Kežmaroku určité problémy. Město nemohlo se svými zásobami potravin a krmiva uživit až pětinásobek svého původního počtu obyvatel. Cílem zásobovacích akcí se stala většina okolních neobsazených městeček a dědin, které ležely na jih a jihozápad od Kežmaroku. Škody utrpěla L'ubica, Huncovce, Vel'ký Slavkov, Matejovce, Spišská Sobota, Stráže.

Zásobovací problémy se nedaly vyřešit pleněním nejbližšího okolí Kežmaroku. Z toho důvodu a také proto, aby se oslabil protivník ještě více, opustila část vojska Kežmarok natrvalo a soustředila svůj zájem na nedobytou východní část spišského teritoria. Hlavní část vojska zůstala ve městě asi týden. Důležité bylo naložit kořist a zajatce. Při odchodu dokončilo táborské vojsko devastaci města, narušilo jeho opevnění.

Skupina vojska opouštějící Kežmarok zamířila potom co nejkratším směrem na jihozápad, blíže k druhé části vojska, operující doposud ve východních oblastech Spiše a po opětovném spojení přešla přes Liptov do Pováží. Táboriti opustili Kežmarok přibližně 5. - 6. května 1433. Jejich pochod směřoval do 70 kilometrů vzdáleného městečka Hybe v Liptove, kam došlo spojené vojsko 8. května 1433.

Části vojska, která už po několika málo dnech opustila Kežmarok velel Ján Pardus z Hrádku. Jeho jméno bylo na Spiši všeobecně známo a zapsané do většiny spišských kronik. Část vojska vyčleněného pro útok na východ Spiše, postupovala od Kežmaroku ve směru na Levoču, prošla L'ubicou, vypálila Tvarožnú a Ruskinovce a vyhnula se druhému spišskému centru v Levoči, odtud postupovala směrem na Branicko. Východně za Levočou napadli táborité Spišský Hrhov. Dále zničili majetky spišského probošta. Husité vypálili kostel v Žehre a vyplenili Spišské Vlachy.29

Celý směr postupu táborského vojska od Kežmaroku se přímo shoduje nebo o několik kilometrů odchyluje od trasy staré kupecké cesty směřující z Polska přes Kežmarok a Levoču do Košic a potom dále na východ.30 Husité využili tuto cestu nejen proto, že byla udržovaná, ale určitě pro lepší orientaci v neznámém terénu a že v lokalitách, které se při ní nacházely, byly větší předpoklady získat poměrně lehce další vojenskou kořist a potřebné prostředky na obživu, než v odlehlých osadách, vzdálených od trasy mezinárodního obchodu.31

Po zpustošení Spišských Vlách se hlavním cílem skupiny táborského vojska stala Spišská Nová Ves, po Levoči a Kežmaroku třetí nejbohatší a největší město tehdejší Spiše. Táboriti se k němu přiblížili přes Odorín, kde vypálili kostel. Ihned potom následoval ničivý vpád do Spišské Nové Vsi. Husiti město vyloupili a vypálili, přitom shořela i radnice s městskými privilegiemi.32 Táboriti zničili kostely v Smižanoch, Iliašovciach a Spišském Štvrtku. Velmi rychle a neúprosně se husité poradili i s cisterciáckým klášterem v Štiavniku - klášter byl vyrabovaný, od opata Ladislava si velitelé vynutili větší sumu peněz a jejich vojsko navíc vypálilo téměř všechny poddanské dědiny tohoto řeholního centra. Posledním dnem pobytu táboritů na území Spiše byla středa 6. května nebo čtvrtek 7. května 1433.33

První zastávkou husitů v Liptove byla Hybe. Až tu zastihli vyslanci Kežmaroku táborské vojsko a vykoupili ze zajetí členy své městské rady. Zpustošení Turce začalo v městečku Turany, pokračovalo násilným vpádem a vyrabováním Martina, výpadem na jih k Tekovu až před hradby Kremnice, kde se táboritům naskytla příležitost odvést si nemalé bohatství tamější mincovny. Na Kremnici husité nakonec nezaútočili.34

Od Kremnici se husité vrátili zpět k Váhu a přes Varín, Gbelany a Tepličku se přesunuli k Žilině. Přesuny táborského vojska mezi Martinou, Kremnicou a Žilinou se uskutečnily přibližně v dnech od 15. do 20. května 1433.35 Někdy okolo 20. května mohli táboriti přecházet přes Žilinu. Podle Varsika, který se do hloubky zaobíral touto otázkou, se právě v květnu 1433 naskytla táboritům mimořádně výhodná příležitost, aby po obsazení města ponechali část svého vojska natrvalo. Velitelem posádky se stal ruský kníže Fridrich z Ostrova. To znamenalo, že se aktivně zúčastnil výpravy na Spiš.

Po odchodu ze Žiliny přešlo táborské vojsko přes Povážskou Bystricu, překročilo Váh a přes Vlárský průsmyk v severní části Trenčínské stolice zamířilo na severní Moravu. Někde na pomezí Slovenska a Moravy muselo dojít k poslednímu rozdělení vojska do dvou skupin. Hlavní část se ubírala nejkratší možnou cestou k Praze, druhá část směřovala k Opavě.

Výprava na Spiš byla jednou z největších akcí táborského vojska na Slovensku, spolu s akcí sirotků na Balt poslední výpravou takového rozsahu v posledním období husitské revoluce. Táborská výprava na Spiš zasáhla Zikmundovo území velmi citelně a po vojenské stránce znovu demonstrovala údernou sílu polního vojska.

Koncem léta 1433 žádal velitel trnavské posádky Blažek z Borotína od Bratislavanů desátek z vinic, pod pohrůžkou, že jinak jim budou zničeny.36 Placení renty z celého okolí nevyžadovala jen trnavská posádka, ale i ostatní posádky od okolních měst, městeček a vesnic. Ruský kníže Fridrich z Ostrohu podnikl v březnu 1434 vpád přes Slezsko a Malopolsko do Spiše.37 Polské vojsko ho přinutilo k návratu do Pováží. Fridrich pronikl do Liptavy a opevnil se v Ružomberku.38 Spoléhal, že mu topol'čanská posádka přijde na pomoc. S touto posádkou zamýšlel zaútočit na Spiš. Juraj z Rozhanoviec, bratislavský kapitán, už 12. dubna píše z Rusoviec bratislavské městské radě, že husité jsou na Spiši a že jeho bratr, jágerský biskup, a Ján z Perína vytáhli proti nim. Ján z Perína, župan Marmarošskej stolice a Spišskej stolice, píše již 19. dubna 1434 městu Kremnici, že Fridrich pronikl do Liptova a dal opevňovat Ružomberok.39

Důvodem napsání dopisu byla obava z husitů a snaha získat válečnou pomoc. Královna Barbora píše 30. dubna 1434 městu Kremnici, že ji informoval kastelán Ján z Wallnenrodu o hrozbě útoku husitů z Topol'čan.40 Topol'čanská posádka nemohla přijít na pomoc, protože Petr Čech z Levic obklíčil Topol'čany. Fridrich z Ostrohu bojoval roku 1430 u Trnavy proti husitům. Potom se Fridrich s husity sblížil a na jaře 1434 vystupuje jako velitel žilinské posádky. Po bitvě u Lipan 30. května 1434 si velitelé husitských vojsk jasně uvědomovali, že se dlouho neudrží, protože nemohou počítat s podstatnou pomocí z Čech. Husitské posádky prováděly holdovací výpravy. Vybíraly poplatky z měst a dědin, které jim holdovaly a uznávaly jejich moc. Trnavská posádka se rozhodla v první polovině června 1434 zaútočit na Bratislavu.41 Bratislavská městská rada byla včas zpravena o nebezpečí ze strany husitů. Již 9. června 1434 odměňuje Bratislava posla z Červeného Kamene, který donesl zprávu o husitech. Bratislavská městská rada píše 11. června 1434 šoproňské městské radě, že husité způsobili škody v okolí Bratislavy.42 Byl vypálen Svätý Jur 11. června 1434.

Trnavský hejtman Blažek z Borotína už koncem července 1434 uzavřel příměří s šintavským kastelánem, v srpnu jednal o příměří s Bratislavany a se zástupci uherské šlechty o ústupu za patřičné odškodné. Topol'čanský velitel Jan Šmikovský se na odškodném dohodl v listopadu 1434. Blažek z Borotína dostal od Zikmunda za Trnavu jako odstupné panství Veselí nad Lužnicí a později i hrad Bzenec s panstvím ( vše dohromady jako protihodnotu 6200 zlatých ) a Trnavu uvolnil až 12. května 1435.43 Již před husitskými výpravami mělo Husovo učení vliv na Slovensku. Od druhé poloviny 14. století studovalo mnoho lidí ze Slovenska na pražské univerzitě. Roku 1408 se stal mistrem svobodných umění na pražské univerzitě Jan Vavřinec z Račic. Pocházel pravděpodobně z Račic nacházející se v Nitranské stolici. Jan Vavřinec z Račic se dostal do prudkého sporu s mistrem Pavlem z Prahy, který ho obvinil z kacířství. Roku 1419 se vedl prudký spor mezi Janem Vavřincem z Račic a Pavlem z Prahy před biskupským oficiálem na Moravě.44 Dále zaslouží zmínku Lukáš z Nového Mesta nad Váhom, jenž se stal táborským knězem v Písku. Roku 1424 se chtěl dostat s nějakým žákem Pavlem do Nového Mesta nad Váhom, při Helfenburgu ho zajali s falešnými vídeňskými penězi a v krumlovské mučírně upálili. Lukáš byl vlivným táborským knězem a literárně činný. Psal traktáty a stýkal se s Chelčickým.45 Z Kroniky husitské od Vavřince z Březové se dozvíme, že na konci roku 1421 byl v Kutné Hoře kněz Matěj Slovák. Přívrženci strany Zikmundovy byl v prosinci 1421 svržen z věže v Kutné Hoře.46 Jedním z lidí ze Slovenska, kteří studovali na pražské univerzitě je Matěj ze Zvolena. Roku 1420 byl připuštěn k bakalářské zkoušce. Nestal se mistrem svobodných umění a roku 1428 získal ve Starém Městě pražském dům. Zabýval se opisováním rukopisů a roku 1431 dokončil latinskou bibli.47

V Praze studoval i Mikuláš ze Žiliny, jenž byl připuštěn 24. února 1420 k bakalářské zkoušce, ale zkoušku nezvládl. Složil ji až roku 1429. Byl první, který na pražské univerzitě, který na pražské univerzitě po delší přestávce získal tuto hodnost. Mistrem svobodných umění se stal roku 1440.48

Na teologické fakultě pražské univerzity studoval Jurík z Topol'čian. Je autorem pergamenového kodexu, který obsahuje část bible ( Corpus ewangelicum et Novum Testamentum ), incipity českých husitských písní a meziřádkové glosy.49 Husitské výpravy na Slovensko a husitské posádky měly velký ideologický vliv na městskou chudinu a řemeslníky ve městech. Ve více městech na západním a severozápadním Slovensku došlo k poslovenštění. Německé měšťanstvo ztratilo v nich rozhodující vliv. Bylo to v případě Trnavy, Skalice, Topol'čian, Žiliny, Ružomberka a Partizánskej L'upče. V Bratislavě městská chudina bez ohledu na národnost sympatizovala s husity a připravovala se na vydání města husitům.50

Husitský vliv zasáhl i nižší šlechtu. Mnozí zemané, jako příslušníci Zikmundova vojska, bojujícího v Čechách, patrně poznali husitské učení. Někteří z nich se počátkem 20. let stali stoupenci husitů a zaplatili za to konfiskací majetku ( Mikuláš z Lefantovců, Pavel a Tomáš z Nitrianské Stredy, Jan a Juraj ze Žabokriek a Ladislav ze Šomsegu u Nového Města nad Váhom. Začátkem 30.let se k husitům přidal i Ladislav z Ludanic ( který byl ještě v 90.letech 14. století Zikmundovým kapitánem v Uherském Hradišti ).51

Zejména obyvatelstvo západního Slovenska, bezprostředně sousedícího s Moravou, mělo podrobnější vědomosti o husitské revoluci a bylo pod jejím vlivem. Mnoho lidí z Čech, ať už rytířů, nebo řemeslníků pracujících na opevňovacích pracích, přišlo v Zikmundových službách do Bratislavy, a tak i leckteří z nich přispěli k rozšíření husitské revoluční ideologie. Už před únorem 1428, kdy se husitské vojsko poprvé objevilo u bran Bratislavy, obdržela bratislavská městská rada varování z Vídně, že ve městě je více než 60 husitských ,,zrádců" , kteří budou ochotni otevřít brány husitskému vojsku, jen co se přiblíží.52

V roce 1432 dochází v Bratislavě ke spiknutí, jenž vedl moravský rytíř Petr Kuděj. Shromáždil asi sto ozbrojenců a chystal se městské brány otevřít husitům. Spiknutí bylo prozrazené, a proto skončilo neúspěchem. Organizátor spiknutí Kuděj zemřel koncem ledna 1433 ve vězení v Bratislavě.53 Přes tento neúspěch měli husité nadále stoupence mezi bratislavskou městskou chudinou. Roku 1434 bratislavský župan Rozgoň upozorňuje městskou radu, že mezi bratislavskými rybáři je mnoho stoupenců husitů.54

Husitské výpravy silně ovlivňovaly místní obyvatelstvo a šířily husitskou ideologii, přestože jim šlo v první fázi o poškození Zikmunda a v druhé fázi o kořist. Turecké nebezpečí sice hrozilo i stále, ale husitské výpravy představovaly vážnější nebezpečí. Husitská tažení do Uher směřovala vždy na Slovensko, ani při jediném z nich nepřekročili husitští bojovníci Dunaj. Největší známé centrum domácích husitů bylo na panství pánů z Ludanic ve střední části Nitranské stolice; za stoupence husitů byli prohlášeni mnozí zemané ( z Dolní Krnče, Lipníku, Bošian a Ludanic ) a vyšel příkaz zkonfiskovat jejich majetky; stoupenci husitů se stávali i poddaní těchto zemanů.55 I když husitská ideologie nezapustila na Slovensku tak hluboké kořeny jako v Čechách, přece jen představovala trvalou hrozbu vládnoucímu feudálnímu řádu a vyvolala ostrá represivní opatření proti svým přívržencům. Řada husitských bojovníků se stala žoldnéry ve službách Jana Jiskry z Brandýsa.




Poznámkové citace


1 Bartl, Julius: Slovensko a husitské revolučné hnutie. In: Husitský Tábor, Sv. 4, Tábor 1981, str. 131.
2 Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. Bratislava 1965, str. 31.
3 Bartoš, F.M.: Z bratislavské schůzky krále Zikmunda s husitskými vůdci r.1429. Časopis Matice moravské 49, 1925, str. 171.
4 Tamtéž.
5 Tamtéž, str. 174.
6 Tamtéž, str. 174.
7 Tamtéž, str. 174.
8 Špirko, Josef: Husiti, jiskrovci a bratríci v dejinách Spiša. Levoča 1937,str. 11.
9 Ze zpráv a kronik doby husitské ( Kronika Bartoška z Drahonic ). Ed. Ivan Hlaváček, Praha 1981, str. 248.
10 Tamtéž.
11 Tamtéž.
12 Tamtéž.
13 Tamtéž.
14 Tamtéž.
15 Ratkoš, Petr: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. In: Mezinárodní ohlas husitství, Praha 1958, str. 37.
16 Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. Bratislava 1965, str. 65.
17 Tamtéž, str. 78.
18 Tamtéž, str. 79.
19 Tamtéž, str. 79.
20 Ze Starých letopisů českých. Ed. Jaroslav Porák, Jaroslav Kašpar, Praha 1980, str. 113.
21 Tamtéž.
22 Tamtéž.
23 Tamtéž.
24 Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI, Praha 1980, str. 564.
25 Tamtéž.
26 Konečný, Marián: Príspevky k chronológii a topografii husitskej výpravy na Spiš roku 1433. In: Husitský Tábor, sv. 5., Tábor 1982, str. 197.
27 Tamtéž.
28 Tamtéž, str. 198.
29 Tamtéž, str. 201.
30 Tamtéž, str. 201.
31 Tamtéž, str. 201.
32 Tamtéž, str. 201.
33 Tamtéž, str. 203.
34 Tamtéž, str. 204.
35 Tamtéž, str. 204.
36 Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI., Praha 1980, str. 564.
37 Tamtéž.
38 Tamtéž.
39 Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. Bratislava 1965, str. 126.
40 Tamtéž, str. 127.
41 Tamtéž, str. 131.
42 Tamtéž, str. 131.
43 Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI., Praha 1980, str. 565.
44 Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. Bratislava 1965, str. 163.
45 Tamtéž, str. 164.
46 Tamtéž, str. 164.
47 Tamtéž, str. 165.
48 Tamtéž, str. 165.
49 Tamtéž, str. 166.
50 Bartl, Július: Slovensko a husitské revolučné hnutie. In: Husitský Tábor, sv. 4., Tábor 1981, str. 132.
51 Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI., Praha 1980, str. 567.
52 Tamtéž.
53 Bartl, Julius: Slovensko a husitské revolučné hnutie. In: Husitský Tábor, sv. 4., Tábor 1981, str. 134.
54 Tamtéž.
55 Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI., Praha 1980, str. 568.



Seznam použité literatury a pramenů

Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. Bratislava 1965.
Klučina, Petr a kol.: Vojenské dějiny Československa I ( do roku 1526 ). Praha 1985.
Marsina, Richard a kol.: Přehled dějin Československa I / 1 ( do roku 1526 ). Hlava XI., Praha 1980.
Špirko, Josef: Husiti, jiskrovci a bratríci v dejinách Spiša ( 1431- 1462 ). Levoč 1937.
Bartoš, F.M.: Z bratislavské schůzky krále Zikmunda s husitskými vůdci roku 1429. Časopis Matice moravské 49, 1925, str. 171- 196.
Ratkoš, Peter: Husitské revolučné hnutie a Slovensko. In: Mezinárodní ohlas husitství. Praha 1958, str. 27- 50.
Bartl, Július: Slovensko a husitské revolučné hnutie. In: Husitský Tábor, sv. 4., Tábor 1981, str. 131- 136.
Konečný, Marián: Príspevky k chronológii a topografii husitskej výpravy na Spiš roku 1433. In: Husitský Tábor, sv. 5., Tábor 1982, str. 177- 182.
Ze zpráv a kronik doby husitské ( Kronika Bartoška z Drahonic ). Ed. Ivan Hlaváček, Praha 1981, str. 232- 289.
Ze starých letopisů českých. Ed. Jaroslav Porák, Jaroslav Kašpar, Praha 1980.