referát


Klasicistní komedie

(HTML náhled)

Klasicistní komedie.

Zatímco u literárních kritiků příliš velkého uznání netěšily, u prostého publika si získávali velké sympatie, neboť si blížily realitě běžného života. Mnoho dramatiků se pokoušelo sloučit jejich zábavný ráz s obecnou představou formálně dokonalého dramatického útvaru, ale jen málokomu se to podařilo. Ostatně na tzv. nižší žánry v tomto směru příliš přísné požadavky kladeny nebyly.

Za předchůdce klasicistní komedie je dnes považován pro své rané hry Pierre Corneille, ale k jejímu rozvoji přispěli zejména romanopisec a dramatik Francois de Boisrobert (1592-1662). Od jednoduché frašky k velké komedii charakterů, která se uměla vysmát všemu negativnímu v běžném životě, našel cestu až Moliére (1622-1673). Jestliže ostatní klasicistní literatura nemohla a dlužno dodat, že vzhledem ke svému určení ani nechtěla zasahovat do společenských záležitostí a její kritičnost zůstávala jen v zastřených nebo opatrných narážkách, znamenala komedie zvláště v Moliérově podání smělou výjimku.

Jean-Baptiste Poquelin, jak znělo dramatikovo pravé jméno, byl synem bohatého váženého pařížského měšťana, královského čalouníka. Už v mládí odmítl pokračovat v otcovské tradici a utekl s kočovným divadelním souborem. Aby jako komediant a člověk nekompromitoval svou rodin, přijal pseudonym Moliére. Více než třináct let kočoval po celé Francii nejprve jako herec a režisér, později se stal ředitelem divadelní společnosti. Roku 1658 vstoupil se svým souborem do Paříže a po několika sezónách ji zcela dobyl svou dramatickou tvorbou. V Paříži se oženil a navázal četná přátelství s významnými osobnostmi kulturního života ( La Fontainem). Razantní styl a nebojácnost námětů přinesly však talentovanému Moliérovi i potíže.: potýká se s dvorskými intrikami, ničí ho závist kolegů a odolává protestům církevním kruhů, u nichž upadl rychle v nemilost. Nestálá přízeň krále, který převzal Moliérův soubor pod ochranu, umělce částečně zaštítila, ale neustálí souboj o existenci prožíval dramatik až do konce svého života. Smrt malého syna, nešťastné manželství s mladou bezcitnou ženou a onemocnění tuberkulózou přivedlo umělce k poslednímu tvůrčímu vzepětí, ale zároveň mu přineslo hlubokou lidskou krizi a společenský pád.

Pro zkušeného a tvrdou školou života poučeného komedianta byl svět falešným divadlem, němž se nevyplácí žít podle ideálů, jak je hlásala soudobá tragédie-být čestný, pravdomluvný a velkorysý. Sám autor však na pravdě trval-pozorně studoval své tragikomické figury, stavěl je do nezvyklých situacích a odhaloval jejich skutečné charaktery. Jeho hrdinové neztělesňují jen nectnosti dobové, ale předvádějí ty neřesti, které provázejí lidskou společnost o d počátku její existence. Jako nevymýtitelní nositelé lidských vad nás rozmávají a rozčilují zároveň, protože se v jejich konání poznáváme. Jsou pojati jako symboly vlastností. A právě díky nim mají tyto hry nadčasovou platnost.

Moliérovi komedie představují různé typy bezcharakterních mizerů-cynické aristokraty (don Juan), pokrytce, svatoušky, vyžírky (Tartuffe), chorobné lakomce (Harpagon). Autor se vysmívá všem projevům lidské hlouposti a ubohosti, hledá možnosti jak na ně vyzrát. Záměrně chce prokázat hlubokou závislost mezi jednotlivými negativními typy na deformované prostředí, z něhož vyšly. Proti zlu a nemorálnosti společnosti staví silnou královskou autoritu, v niž viděl jedinou jistotu. S absurdním světem však bojují především jeho prostí hrdinové, mazaní sluhové a komorné, kteří jsou obdaření zdravím rozumem a navzdory okolní prohnilé morálce s neodolatelným šarmem a nezdolnou energií proplouvají životem. Jen tak si zachovávají přirozené právo na život, lásku a spravedlnost.

Úspěšným uvedením své jednoaktovky Směšné preciózky, která se vysmála afektovanosti a neplodnosti salonní preciozity, zahájil Moliére v Paříži řadu představení. V nichž se dotkl všech vrstev společnosti. Poukazoval na nerovnoprávné postavení ženy v díle Škola mužů a naopak osudy ušlápnutých manželek podvádějící své naduté a přihlouplé manžele, zobrazil v komedii Škola žen.

Pět let bojoval autor o svou nejodvážnější komedii, Tartuffe neboli Podvodník, v níž pranýřoval pokrytectví, svatouškovství a dvojí morálku církve, reprezentovanou praktikami mocné Zbožné kabaly (Společnosti nejsvětější svátosti), k niž patřili členové královského rodu i mocní šlechtici. Původní verzi, v niž vystupoval Tartuffe (tartyf) v kněžském rouchu musel několikrát přepracovat. Drama se dostalo na jeviště teprve v roce 1669, když se o jeho uvedení zasadil sám král.