referát


Nástup Habsburků na český trůn

(HTML náhled)

Nástup Habsburků na český trůn


Osnova:


1, Úvod
2, Moháčská katastrofa ( Ludvík Jagellonský, Soliman II., Jan Zápolský, rok 1526 )
3, Jagellonské dědictví ( český a uherský stát, královna Marie, Oldřich Cetryc z Lorenzdorfu )
4, Předpoklady habsburského nástupu ( císař Maxmilián I., vídeňská smlouva 1515, bruselské smlouvy 1522 )
5, Volitelnost českého trůnu ( čeští stavové, Ferdinand I. )
6, Uchazeči o českou korunu ( Zikmund I., bavorská knížata Ludvík a Vilém, Ferdinand I. )
7, Habsburská převaha ( čeští stavové, Ferdinand I. )
8, Volební zápas ( Hans Weissenfelder )
9, Volba krále ( Zdeněk lev z Rožmitálu, Ferdinand I.)
10, Závěr

Politický obraz střední Evropy na začátku 16. století byl značně neurovnaný, ačkoliv vnější hranice v seskupení zemí a států vyhlížely stabilně. Hlavním pramenem neklidu byl v těchto zemích růst vlivu stavovství, ačkoliv probíhal v jednotlivých zemích v odlišných formách. V českém, uherském, ale i v polském a rakouském státu narostla váha stavovských institucí pod hegemonií šlechty takovou měrou, že se stavovství stalo skutečnou protiváhou panovnické moci a dualismus se proměnil ve státotvornou politickou a společenskou doktrínu. Ve většině středoevropských zemí dospělo oslabení státní moci k vrcholným formám a bylo i jednou z příčin malé expanzivní síly těchto zemí a států.
O tureckých přípravách k pustošivému tažení do Uher se na budinském dvoře vědělo už v listopadu roku 1525.

Turci se zbrojením nijak netajili, ba spíše počítali s tím, že harašením zbraní ohrožené křesťanské krajiny poděsí a zbaví je předem vůle k odporu. Jak přípravy k tažení pokračovaly, zněly zprávy, docházející do Uher od Bosporu, den ze dne hrozivěji. Vytáhnout se chystal sám sultán Soliman II. a doprovázet ho měla velmi početná armáda. V Budíně nebral sice nikdo tyto poplašné zprávy na lehkou váhu, ale reakce politiků a dvořanů krále Ludvíka se značně různily.

Převládalo přesvědčení, že Turci i roku 1526 pod velením svého sultána uskuteční pouze jednorázovou kampaň, která sice těžce zpustoší velký kus uherského království, ale skončí před příchodem zimy. V tom se většina ministrů krále Ludvíka shodovala, zato v názoru, jak by se mělo této turecké agresi čelit se rozcházeli. Nejnesmiřitelněji se tvářili zastánci zásadního nepřátelství vůči Turkům a těm se také dařilo rozdmýchávat kolem krále Ludvíka bojovnou, až hysterickou atmosféru odporu, v níž byl sotva někdo ochoten věnovat pozornost hlasům střízlivějším, upozorňujícím na možnost kompromisního řešení. Hlavní podíl na vyhrocení nekompromisních postojů vůči Turkům náležel papežské kurii, jejíž mluvčí na budínském dvoře, vyslanec Antonio Giovanni Burgio, se ze všech sil snažil, aby bojový zápal nepolevil. Burgio znal velmi dobře reálnou situaci a věděl jaké nebezpečí hrozí Uhrám a králi Ludvíkovi od postupujících Turků, a už v lednu 1526 poukazoval v depeši na celkovou slabost Uherského království, způsobenou vážnými vnitřními zmatky. Papežská kurie odsuzovala Turky jako úhlavní nepřátele křesťanstva a vyhlašovala jim neúprosný boj. Pro reálně uvažující politiky na mnoha evropských dvorech už přestalo být Turecko chimérickou boží metlou na zhřešilé křesťany a dostávalo přesvědčivou podobu velmoci, s níž se musí počítat v mezinárodních politických vztazích jako s konkrétní silou. Jako první pochopili novou roli Turecka Benátčané a jejich oportunní diplomacie ukazovala cestu k střízlivějšímu a věcnějšímu pochopení turecké otázky i ostatním evropským státům. Roku 1525 se pro mírové uspořádání svých vztahů k Turecku rozhodlo i Polsko a odváděním ročního tributu do sultánovy pokladny chránilo své východní hranice před ničivými tureckými vpády. Žádná z evropských mocností nebyla ochotna se ztotožnit s programem protitureckého boje jen z důvodu, aby dokázala svou věrnost křesťanskému společenství. Kromě papeže, který poslal uherskému králi všeho všudy 25 000 dukátů, projevil ochotu ke konkrétní pomoci pouze říšský sněm ve Špýru. Dal souhlas k vybírání říšské daně na najímání 10 000 mužů, ale toto rozhodnutí učinil teprve dva dny před bitvou u Moháče, a tak jeho projev dobré vůle zůstal bezpředmětný. Proti otevřené bitvě s Turky mluvily do posledního okamžiku téměř všechny podstatné okolnosti a nejpádněji z nich svědčila proti ní turecká početní převaha. Uherská armáda čítala před bitvou nejvýše 25 tisíc mužů, kdežto turecký sultán mohl ze svého stotisícového sboru k bitvě sešikovat nejméně 55 tisíc mužů.

Rozdíl to byl opravdu značný a vůdcové uherského vojska se do poslední chvíle rozhlíželi, zda se neblíží posily, které měly být na cestě k Moháči, především sedmihradský sbor vévody Jana Zápolského, jehož síla se odhadovala na 15 až 20 tisíc mužů. Zápolského sbor však na bojiště nedorazil a v bitvě Uhrům citelně chyběl. S odstupem času se historikové živě přeli o to, zda tento výpadek zavinil Jan Zápolský záměrně, protože chtěl uspíšit zkázu svého krále nebo zda jen špatně odhadl délku pochodu z Kluže v Sedmihradsku k Moháči a přesun sboru nezvládl. Spor zůstává nerozhodnut dodnes. Podstatné bylo, že do začátku bitvy se už nic na krajně nevýhodném poměru sil nezměnilo, protože králi Ludvíkovi chyběla kromě sedmihradského sboru i větší část vojenské pomoci z Čech a Moravy, která se v den bitvy nacházela někde mezi Gyorem a Székesfehérvárem ( Stoličným Bělehradem ). Ke všemu zlému se uherská armáda pustila do bitvy s chybnou taktikou a tím byla dovršena řada nešťastných okolností, které vedly k porážce. V králově bezprostředním okolí nabyli těsně před bitvou vrchu přívrženci rozhodných činů v čele s arcibiskupem Tomorym a ti v naprostém rozporu se všemi rozumnými předpoklady naléhali na krále, aby nechal hlavní sílu uherského vojska na Turky zaútočit čelně. Tomory a ostatní stejně smýšlející magnáti vycházeli z emotivních a nevěcných představ, že všechno musí rozhodnout nezměrná statečnost uherského vojska, a jejich falešné iluze převládly v celém královském vojenském táboře. Bitva skončila za půldruhé hodiny zdrcující porážkou Ludvíkova vojska. Asi polovinu tohoto vojska byla na bojišti zabita nebo padla do tureckého zajetí ( ztráty se odhadovaly až na 14 tisíc mužů), mezi padlými byl kromě jiných uherských feudálních pánů i arcibiskup Tomory, označený za hlavního původce sebevražedné taktiky, zahynulo však i mnoho českých šlechticů. Králi Ludvíkovi se sice podařilo včas z bojiště ujet, ale na útěku přišel o život, když s ním klesl kůň do bezedné bažiny.

Důsledky bitvy u Moháče nebyly překvapující v porážce uherského vojska, ale v těžkosti této porážky, znamenající zničení celé uherské armády a prakticky i likvidaci dalšího uherského odporu v turecké kampani roku 1526, a ve smrti krále Ludvíka. Když došli do Budína první zprávy o porážce uherského vojska u Moháče, královna Marie na nic nečekala a odjela z budinského hradu co nejrychleji do Ostřihomi a odtud přes Komárno až do Prešpurku. Tam ji také zastihl slezský rytíř Oldřich Cetryc z Lorenzdorfu, který doprovázel krále Ludvíka na útěku z bojiště a stal se jediným svědkem jeho nešťastné smrti. Už 10. září vstoupil sultán Soliman II. s několika tisíci vojáky do Budína a o dva dny později turečtí janičáři obsadili a vyplenili Ostřihom. Vítězství Turků bylo nyní úplné, ale na obsazení Uher nebo větší části jejich území Turci nepomýšleli. Jagellonské dědictví tvořili v době Ludvíkovy smrti český a uherský stát, spojené osobou panovníka ve volný svazek nazývaný personální unií. Toto soustátí vzniklo roku 1490, kdy si uherští stavové zvolili po smrti Matyáše Korvína novým králem českého panovníka Vladislava II z rodu polských Jagellonců.
Na získání uherské koruny musel Vladislav Jagellonský vynaložit poměrně málo iniciativy a energie, protože mu přály okolnosti. Uherští stavové netoužili roku 1490 po cílevědomém a činorodém panovníkovi, jakým byl Matyáš Korvín, a ještě méně si přáli, aby je nový král zapletl do osidel expanzivní politiky, a proto jim ze všech uchazečů nejlépe vyhovoval nevýrazný český král Vladislav II., o němž předpokládali, že mu snadno vnutí svou vůli. Jagellonské soustátí postrádalo politickou výbušnost a rozpínavost a jeho vladaři neprojevovali ani trochu smyslu pro velkorysejší státnickou koncepci, kterou by uplatnili při budování nového státního útvaru. Po třiceti pěti letech existence zůstávala česko - uherská personální unie stejně volným státním svazkem, jakým byla na samém začátku. První a čestnější místo náleželo v jagellonské personální unii koruně uherské a jejím přivtěleným zemím a teprve na druhém místě stála koruna česká, ačkoliv tvořila původní základ jagellonské moci. Vladislav II. i jeho syn Ludvík II. sídlili v Budíně a do Prahy přijížděli jen výjimečně na krátkodobé návštěvy. Uherští magnáti ovládli jagellonský dvůr a obraceli pozornost králů především k uherským záležitostem. Představitelé českého panstva se s touto situací smiřovali a využívali jí k tomu, aby co nejvíce posílili svou nezávislost na královské moci.

Císař Maxmilián I. roku 1515 uzavřel ve Vídni s králem Vladislavem II. smlouvu o vzájemných sňatcích svých potomků a z nich vyplívajících dědických nárocích. Vídeňská smlouva se zdála výhodná hlavně pro Habsburky, jimž otevírala cestu k expanzi do jiných zemí střední Evropy, ale hned po Maxmiliánově smrti (12. ledna 1519 ) se ukázalo, že má stejně nedostatků jako předností. Pro Maxmiliánova nejstaršího vnuka a jediného dědice Karla, zvoleného mezitím roku 1519 římským císařem a uznávaného za hlavu habsburského domu, byl sňatek s jagellonskou princeznou málo oportunní, ale ustoupit dobrovolně nechtěl a ani nemohl. Nakonec po dlouhých jednáních vyslovil Karel V. souhlas s tím, aby se s princeznou Annou oženil jeho bratr Ferdinand, kdežto sestra Marie se měla provdat za uherského a českého krále Ludvíka, jak bylo původně domluveno. Nekorektnost nové dohody byla v tom, že Ferdinand Habsburský zůstával bezzemkem a tudíž osobou bez vyhlídek na nějaký trůn. Patřičnou váhu jeho postavení dodaly teprve bruselské smlouvy, uzavřené mezi Habsburky 30. ledna, 7. a 8. února 1522, jimiž mu byla vykázána vláda v dědičných rakouských zemích a v habsburských državách v Alsasku a Wurtembersku. Toto rozhodnutí bylo v rozporu se zásadou o nedělitelnosti habsburské vladařské moci.

Česká šlechta považovala takřka jednomyslně rozpad česko - uherské personální unie za jeden z nemnoha pozitivních důsledků moháčské katastrofy. S odstupem času připadalo budínské období českým feudálním velmožům jako zlý sen a rychle zapomínali, že vlastně přispělo i k posílení jejich pozic. K uspokojení s rozkladem česko - uherské personální unie pomohlo nakonec i nebezpečné vyhrocení turecké otázky. Čeští stavové si vůbec nenalhávali a nesnažili se ani přesvědčovat někoho jiného, že jsou ochotni pro záchranu křesťanstva obětovat na boj proti Turkům více sil a hmotných prostředků než jiné národy, a naopak nejvlivnější z nich otevřeně vyslovovali obavy, že by těsné soužití s uherským státem, bezprostředně sousedícím s tureckou říší, vystavilo České království vážnému nebezpečí, že bude muset neustále na turecké války doplácet. Teoretické nároky Ferdinanda Habsburského na českou královskou korunu zůstávaly po bitvě u Moháče stejně problematické jako v okamžiku jeho sňatku s Annou Jagellonskou. Ani on, ani jeho nejbližší rádcové sice nepochybovali, že čeští stavové mají právo si nového panovníka vybrat a zvolit, ale pokus o prosazení domnělých nároků princezny Anny se jim zdál za daných okolností schůdnější než podstoupení volebního boje, jehož konečný výsledek se nedal bezpečně předvídat. Čestí stavové považovali volitelnost krále za jedno ze svých nejdůležitějších práv a byli by mu přičítali stejně veliký význam, i kdyby jejich argumenty vyhlížely méně věrohodně.

Trvali neochvějně na tom, že volitelnost českého trůnu musí respektovat všichni uchazeči, a žádnou výjimku nebyli ochotni připustit. Arcikníže Ferdinand sice tušil, že stanovisko českých stavů svým nátlakem nemůže ovlivnit, ale s dědickými nároky své manželky se zpočátku přece jen přihlásil. Snad chtěl stavy přesvědčit, že mu mezi uchazeči o trůn náleží přednostní postavení, snad i doufal, že se mu nakonec prorazit pomyslné hradby, jimiž stavové obrnili svá práva a privilegia. Právo na svobodnou volbu krále čeští stavové teoreticky i prakticky obhájili, ale sobeckým výkladem svých práv se dopustili vůči přivtěleným zemím - Moravě, Slezsku, Horní a Dolní Lužici zjevné nekorektnosti. Stavové těchto zemí měli nepochybně právo k účasti na volbě krále a čeští stavové jeho platnost zásadně nepopírali. Dokonce projevovali ochotu přizvat stavy přivtělených zemí k volbě, ale od svého záměru bez omluvy a bez přijatelného vysvětlení potom upustili a k volbě nikoho nepřizvali. Ať už byl postoj českých stavů motivován jakkoliv, vyzněl jako přezíravé, povýšenecké gesto a oživil vážné rozpory mezi jednotlivými zeměmi českého státu. Moravští a slezští stavové odpověděli vzápětí gestem podobně ukvapeným a nerozvážným: Odmítli vzít volbu v Čechách na vědomí, uznali platnost problematických nároků Anny Jagellonské na českou korunu a z jejich titulu přijali Ferdinanda Habsburského za svého panovníka.

O Zdeňku Lvu z Rožmitálu se uvažovalo jako o budoucím kandidátu. Jako nejvyšší zemský purkrabí byl v době bezkráloví hlavním správcem království a jako hlava silné panské skupiny měl největší vliv na vývoj situace v Čechách i předvolebního zápasu. V Rožmitálových rukou se sbíhaly nitky všech nejdůležitějších jednání a jemu se také přičítalo hlavní slovo v rozhodování o vyhlídkách ostatních kandidátů. Vojtěch z Pernštejna, dědic české části pernštejnských statků, byl do značné míry Rožmitálovým protihráčem už před rokem 1526. Předčil Rožmitála zámožností, ale nevyrovnal se mu ani mírou politického vlivu, ani ambiciózním vystupováním, a proto zůstával i ve spekulacích o volbě vhodného kandidáta na druhém místě. Pověsti o možnostech vlastní volby českým králem nemohl přeslechnout ani Zdeněk Lev z Rožmitálu, ani Vojtěch z Pernštejna, avšak nikdo z nich se o korunu nakonec neucházel a do volebního zápasu nezasáhl. Mezi nejvážnější uchazeče patřili rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský, bavorská knížata Ludvík a Vilém, polský král Zikmund I. Na začátku října 1526 se nedalo posoudit, která z těchto kandidatur má nejpříznivější vyhlídky na vítězství, protože situace zůstávala nepřehledná.
Ze tří hlavních uchazečů o českou korunu nejdříve odpadl polský král Zikmund I., který nakonec do volebního zápasu bezprostředně vůbec nezasáhl, ačkoliv se zdálo, že mu jsou všechny okolnosti příznivě nakloněny. Zatímco jeho největší soupeři popoháněli vývoj událostí, král Zikmund marnil čas zbytečným váháním a nemohl se odhodlat k tomu, aby veřejně ohlásil svůj zájem o českou královskou korunu. Nesporně iniciativněji se projevovala kandidatura bavorská. Agenti knížat Viléma a Ludvíka využívali dosavadních kontaktů bavorského dvora s některými českými šlechtici (na bavorské straně stáli zejména bratři Břetislav, Vilém a Jindřich Švihovští z Rýzmberka, jejichž statky ležely na bavorském pomezí) i dobrých obchodních styků bavorských obchodníků v Čechách (cenné služby pro ně konali nájemce kutnohorské mědi Bernard Tychtel z Mnichova a jeho pražský faktor Michal Karg z Řezna ) a ve vedení volebního boje projevovali tak velkorysou bezohlednost, jakou dosud české prostředí nepoznalo. Hýřili sliby, které se zdály být na první pohled nesplnitelné. Ze všech uchazečů o český trůn si však arcikníže Ferdinand počínal nejcílevědoměji a nejobratněji. Rychle pochopil, že české stavy o svých nárocích na jagellonské dědictví nepřesvědčí, a bez velkého váhání od jejich prosazování upustil. Nabízela se mu jedinečná příležitost, aby rozšířil své državy ve středoevropském prostoru a posílil své postavení samostatného vladaře. Od počátku mohl počítat s pomocí malé skupiny české šlechty kolem Adama z Hradce, kterou pro podporu habsburských zájmů získala v Budíně královna Marie.
Habsburských stoupenců nebylo mnoho a jejich vliv na českou stavovskou obec byl omezený, ale jejich aktivita zajišťovala arciknížeti Ferdinandovi značný předstich, protože byli výborně informováni o poměru sil ve vnitropolitických vztazích a pomáhali habsburské kandidatuře nejen bezprostřední agitací, ale také dobrými radami.
Volební sněm byl oficiálně zahájen až 8. října, ale Praha vřela horečným jednáním už o několik dnů dříve. V první den sněmu dostali slovo poslové arciknížete Ferdinanda. Ve svém projevu sice upozorňovali na dědické nároky princezny Anny Jagellonské a jejího manžela, prohlásili však, že arcikníže Ferdinand tyto nároky neuplatňuje, ale uchází se o trůn ve svobodné volbě. Bavorský posel Hans Weisenfelder předstoupil před český sněm hned následujícího dne a zahrnul české stavy celou spoustou nabubřelých slibů. Nabízel českým stavům, že bavorský kníže, který bude zvolen českým králem ( Wittelsbachové se stále ještě nerozhodli, který z nich se bude o českou korunu ucházet ), bude mít stálou rezidenci v Praze, a pokud šlo o finanční záležitosti, prohlašoval, že zvolený Wittelsbach nejen do tří měsíců zaplatí staré dluhy českých králů, ale také vyplatí ze soukromé zástavy české královské hrady. Tady Weissenfelder v zápalu volebního boje překročil svou pravomoc a musel se dodatečně svým knížatům omluvit, že nabízel více, než měl povoleno.
Dne 12. října český sněm veřejně prohlásil, že princezna Anna Jagellonská nemá žádný legální nárok na český trůn, a odmítl jakoukoliv další diskuzi o otázce dědických nároků. Habsburští poslové s takovým rozhodnutím počítali a pospíšili si s odpovědí, že se mu podrobují. Svou klíčovou roli v závěrečné fázi volebního zápasu sehrál Zdeněk Lev z Rožmitálu beze zbytku. Nejvýznamnější český velmož se ve skutečnosti nesnížil k žádným nezákonným transakcím, ale spokojil se se slibem, že mu budou uhrazeny staré královské dluhy a že bude i po volbě respektováno jeho politické postavení, které bylo hlavním pramenem jeho hospodářské jistoty. Když se Rožmitál rozhodl podporovat arciknížete Ferdinanda, byl také připraven učinit vše, aby se jeho volba uskutečnila. Proto 24. října ve sněmu navrhl, aby ze svého středu zvolil 24. zástupců ( po osmi ze stavu panského, rytířského a městského ), kteří by ve zvláštním samostatném jednání vypracovali návrch na nového českého krále. Proti Rožmitálovi se sice ihned ozvali oponenti, obávající se, že tento postup povede ke zkreslení volebního výsledku, ale s vydatnou pomocí Vojtěcha z Pernštejna se mu podařilo je umlčet. Teprve 24.října 1526 se pravdu o výsledku volby dozvědělo celé sněmovní shromáždění: Novým českým králem se stal Ferdinand Habsburský.
Bez ohledu na slabé pozice v Uhrách a na vyhlídky dalších bojů s Turky, které s nimi byly spojeny, vznikl pod habsburským žezlem během několika měsíců největší, nejlidnatější a nejsilnější stát v celé střední Evropě. Úloha českého státu v tomto soustátí byla klíčová v ekonomickém i politickém smyslu. Kdyby se nepodařilo Ferdinandovi Habsburskému získat českou korunu, byly by se všechny jeho plány na získání jagellonského dědictví rozplynuly. České země svým hospodářským potenciálem představovaly pro habsburského panovníka základnu, která v prvé řadě s konečnou platností potvrdila převahu habsburské expanzivní politiky ve střední Evropě a na druhém místě opravňovala plány na získání Uher. Bylo těžko myslitelné, aby Ferdinand I. po svém zvolení nechal dojít neschody v jednáních o volební kapitulaci s českými stavy až k otevřenému konfliktu, který by uváděl jeho vladařské pozice v pochybnost. Jakkoliv byl růst habsburské středoevropské monarchie rychlý, protihabsburská opozice v celé Evropě jej stačila postřehnout a zaregistrovat jako závažnou politickou skutečnost.
Až do tohoto okamžiku představovaly habsburské dědičné země v Rakousku důležité ohnisko habsburské expanzivní politiky , řízené z Madridu. Nebylo pravděpodobné, že Ferdinand I. po získání českého trůnu a uplatňováním nároků na uherský trůn vytvoří nové politické centrum, na Madridu nezávislé, pro všechny zasvěcené pozorovatele bylo zřejmé, že habsburská mnohonárodnostní monarchie ve střední Evropě už není pouhým opěrným bodem, ale dokonalou baštou habsburské snahy o hegemonii nad celou Evropou. Ani vnitřní roztříštěnost této mohutné říše, ani její pohyblivé hranice na východě, ani její ohrožení protihabsburskou koalicí v Německu nemohly oslabit její význam. Už za volebních jednání si čeští stavové uvědomovali nebezpečí, že se volbou Ferdinanta Habsburského dostanou do širokého rámce habsburských politických vztahů, a vyjádřili svůj názor, když formulovali své námitky proti arciknížeti Ferdinandovi. V jejich politickém myšlení se však mohlo objevit jen nedokonalé pochopení celé otázky. Zdá se, že si nebezpečí představovali jen v tom, že nová personální unie by mohla odsunout české země ještě dále na periférii celého světa. Ve středoevropské monarchii samotné naproti tomu muselo náležet českým zemím přední místo a v nechuti proti královým snahám o získání Uher se projevovala i obava, že by toto přední místo mohlo být ohroženo. Zjevná krátkozrakost stavů nebyla ani mimořádná ani nepochopitelná. Vývoj ve střední Evropě dostal tak rychlý a důrazný spád, že se pochopení jeho důsledků stalo nedostupným pro všechny současníky. České země vstupovaly do svazku habsburské mnohonárodnostní monarchie jako její nejdůležitější článek a o tom nebylo pochyb ani na habsburské, ani na české straně.

Přemysl Novák


Bibliografie

Janáček, Josef : Doba předbělohorská 1526- 1547. I.svazek, díl I, Praha Academia 1968. 281 s.
Janáček, Josef : Nástup Habsburků na český trůn. Melantrich, r.1986, č.5 , 40 s.